Josefovské louky jsou dnes již vzácným příkladem zdravě fungující říční krajiny. Člověkem neupravované koryto Staré Metuje, podmáčené, občasně zaplavované, šetrně obhospodařované louky a bohatství rostlin a živočichů tu dohromady hrají náramné přírodní představení, které je užitečné i člověku. Kde jinde se mají rozlívat povodňové vlny ohrožující naše města, kde jinde dnes krajina zadrží vodu tak účinně? Takto kdysi vypadala většina našich nížinných luk. Bohužel řeky byly kdysi v dobré víře přinuceny téct narovnanými koryty, okolní louky zorány či dokonce zastavěny. Ukázalo se, že to byla chyba, jak se můžete přesvědčit na tomto modelu.
Udělejte pokus: Stačí jen nalít vodu do jedné z nálevek a počkat, co se bude dít.
V přírodní říční krajině je voda zadržována hlavně v podzemních systémech nejbližšího okolí řek, v tzv. říční nivě. Tato schopnost je o to větší, když půda obsahuje velké množství humusu. Zatímco půda bohatá na humus zadrží až 400 litrů vody na jednom metru čtverečním, o humus ochuzená jen zhruba 60 litrů. Další voda se zachytí v tůních, slepých a odstavených ramenech řek, rašeliništích, ale i tlejícím dřevě a tělech organismů. Po vydatných deštích (obdoba nalití vody do nálevky modelu) přírodní říční krajina vodu nasaje jako houba a pomalu vypouští. V místech zadržení je pak voda hnacím motorem života a vytváří zásobu i pro suché části roku.
V lidmi nevhodně přeměněné krajině voda jen rychle, téměř bez užitku, protéká a kolikrát ji nezastaví ani přehrada. Velké zastavěné plochy působí jako hladké střechy, po nichž voda steče do zpevněných zregulovaných koryt řek, které připomínají okapy. Nevyhnutelně se pak voda v řekách v krátkém čase nadměrně hromadí.
Kam dál: Vrátíme se na cestu, přejdeme most a hned odbočíme doleva mezi řeku a kanál. Půjdeme po vyšlapané stezce. Po pravé ruce míjíme zdvihací zařízení na ornitologickou nárazovou síť používanou pro odchyt ptáků a přicházíme k druhému zastavení, kde se dozvíte více o Řece.