Dnes, 1. 9. 2023, si připomínáme sté výročí narození jednoho z nejvýznamnějších členů ČSO, předního zoologa, spisovatele, popularizátora i ochranáře Jana Hanzáka. Kolik z nás leželo v dětství v knihách z edice Světem zvířat, přezdívaných „Hanzákův bestiář“!
RNDr. Jan Hanzák se narodil v Praze 1. září 1923, mládí prožil v Bystřici u Benešova. V roce 1943 odmaturoval, později byl totálně nasazen. Po válce absolvoval Přírodovědeckou fakultu v Praze, v roce 1946 začal pracovat v zoologickém oddělení Národního muzea, kterému zůstal věrný celý svůj profesní život. Významný český ornitolog a zoolog, dlouholetý jednatel a místopředseda České společnosti ornitologické, byl známý i v zahraničních odborných kruzích. Je autorem nebo spoluautorem více než stovky vědeckých prací. Nejznámějšími jsou sedmisvazková encyklopedie Světem zvířat, nebo Velký obrazový atlas ptáků. Zasloužil se o zákonnou ochranu rybníku Velký Tisý na Třebonsku a vybudoval zde první terénní stanici ČSO, dodnes velmi oblíbenou a navštěvovanou členy ČSO. Zemřel 20. září 1994 v Praze.
K nejznámějším dílům, pod nimiž je podepsán Jan Hanzák, bezesporu patří sedmidílná série Světem zvířat, poprvé vydaná v nakladatelství SNDK v roce 1965 a podruhé o deset let později v Albatrosu. Velký obrazový atlas ptáků vyšel v Artii roku 1974.
Podrobnější shrnutí ornitologické činnosti a významu Jana Hanzáka od Karla Hudce naleznete v Sylvii 30 (1994).
Na Jana Hanzáka rádi zavzpomínali Lukáš Viktora z kanceláře ČSO a Jaroslav Škopek, bývalý dlouholetý zaměstnanec Kroužkovací stanice NM Praha.
Před 100 lety se narodil dr. Jan Hanzák
(Lukáš Viktora)
Už jako kluk jsem samozřejmě věděl, kdo je dr. Jan Hanzák. Jeho encyklopedie Světem zvířat byla mojí dětskou biblí s čestným místem na nočním stolku anebo rozevřená pod polštářem, když mě při jejím čtení zmohl spánek. A Velký obrazový atlas ptáků? To byl zlatý hřeb jedné z vánočních nadílek!
Ani ve snách jsem ovšem netušil, že se za pár let budeme potkávat nejen v podkrovních pracovnách budovy Národního muzea, ale i v terénu, a to rovnou na jedněch z nejkrásnějších míst u nás – na šumavských pláních.
A tak si dovolím trochu zavzpomínat….
Vzpomínám na krásnou pracovnu z masivním nábytkem a dřevem obloženými stěnami, mezi kterými se vznášel cigaretový kouř jako mlha nad šumavskými blaty. Za stolem dr. Hanzák s paklíkem oblíbených cigaret Clea nebo Safari v kapse košile, s brýlemi na čtení, balancujícími na špičce nosu.
Vzpomínám na srocení osazenstva zoologického oddělení v preparátorské dílně, když se vracel z oblíbené obory Obrok s pytlíky jeleního masa, aby se s námi o něj podělil. Mimochodem, byl jedním z mála zoologů, kteří se těšili značnému respektu myslivců, k nimž se hrdě hlásil. Mám před očima hostinu na oslavu úspěšného lovce v Českých Žlebech, kam jsme společně dorazili. Zábava byla již dávno v plném proudu, když jsme rozrazili dveře společenského sálu. „Jé, doktore, vítejte! Jestlipak máte tu příšernou kravatu s bažantama, co jsme Vám dali?“ Dr. Hanzák se zakabonil, nehnul však ani brvou a ptá se: „Kde je oslavenec?“ „Jó ten, zrovna tady před Váma, pod stolem!“
Vzpomínám na kruté vstávání v terénní stanici na Horské Kvildě, abych obstál ve zkoušce, které nás, ornitologické elévy, s oblibou podroboval: na proslulém tokaništi V kulisách poblíž Filipovy Hutě bylo podmínkou dojít až ke stromu, na kterém tokal tetřeví kohout Alfréd, a vrátit se zpět k dr. Hanzákovi, aniž by o tom měl legendární Alfréd ponětí. Obstál jsem, předtím však podroben nesmlouvavé kritice: „Proboha Lukáši, co to máte na sobě? Copak nevíte, že gumák šustí?! Musíte mít hubertus jako já, jinak se prozradíte!“ Hubertus byl a je oblíbený myslivecky kabát z vlněné plsti…
Vzpomínám do polední idylku, když seděl a podřimoval, obklopen svými jezevčíky, na lavici před stanicí, vystaven ostrému šumavskému slunci. Vstával velmi brzy a z terénu se vracel v době, kdy jsme teprve snídali. Pak odpočíval, aby odpoledne opět vyrazil za svými výzkumy. Občas jsem se přidal. Zkoušel mě z ptačích hlasů a pomáhal s jejich určením, když jsem si nebyl jistý. Jen vysoké hlasy vábících králíčků už tehdy neslyšel.
Dr. Hanzák byl, mimo odbornou výzkumnou a muzejní práci, skvělým popularizátorem zoologie. Myslím, že dodnes nedoceněným. Pod jeho často zamračenou tváří se skrývalo dobré srdce. Rád pomohl, byl-li o to požádán. Jsem vděčný za chvíle, které jsem s ním strávil. A nejenom za ně. Díky jeho šťastné ruce při výběru osobní asistentky jsem poznal svou budoucí manželku.
Vzpomínky na RNDr. Jana Hanzáka, CSc.
(Jaroslav Škopek)
Se jménem dr. Jana Hanzáka jsem se poprvé setkal, když jsem jako školák dostal pod vánoční stromeček první díl encyklopedie Světem zvířat. Další dva svazky pojednávaly o ptácích, nadchly mě i obrázky Antonína Pospíšila. Hanzákova poutavá vyprávění o životě ptáků v průběhu roku jsem pak četl v knize Rok v přírodě. Poprvé jsem jeho tvář viděl v pořadu ostravského televizního studia Lovy beze zbraní, kam byli zváni ornitologové i jiní zoologové, fotografové přírody, ilustrátor Mirko Hanák i spisovatel Jaromír Tomeček.
„Na živo“ jsem pana doktora poprvé uviděl až při své první účasti na schůzi Československé ornitologické společnosti. Bylo to v roce 1973 v Praze-Holešovičkách. Od roku 1975 jsem začal docházet do Kroužkovací stanice Národního muzea čerpat data pro zadanou diplomovou práci. K tomu bylo nutno projít přes pracovnu dr. Hanzáka s masivním dřevěným nábytkem. Tou dobou mě nemohlo ani napadnout, že tam budu za pár let docházet na pracovní porady zoologického oddělení jako zaměstnanec Národního muzea.
Když jsem dokončil diplomovou práci (o sově pálené), řekl mi její vedoucí RNDr. Vladimír Hanák: „Sehnal jsem ti dobrého oponenta-dr. Hanzáka. Tak mu práci dones.“ A dr. Hanzák napsal příznivý posudek a přišel pak i na obhajobu této práce.
V době mé vojenské služby (slovenský Kežmarok) jsem netušil, kam po jejím skončení nastoupím do zaměstnání. Na doporučení dr. Vladimíra Hanáka jsem zkoušel nastoupit do Muzea Šumavy v Kašperských Horách. Dr. Hanák věřil, že na toto místo nastoupím. Poslal mě proto za dr. Hanzákem, aby využil svých známostí v lesnických kruzích a doporučil mi, kam se obrátit ohledně možnosti bydlení. Po pohovoru na ředitelství muzea v Sušici jsem pak na vojnu obdržel zprávu, že byl přijat jiný uchazeč. Neměl sice zoologické vzdělání, ale měl na tu dobu potřebné předpoklady. Přesně měsíc před odchodem do civilu jsem byl upozorněn na inzerát, který vyšel v deníku „Lidová demokracie“. Jednalo se o místo v Kroužkovací stanici Národního muzea. Obratem jsem se přihlásil a v polovině srpna 1978 jsem se dostavil na konkurz do Národního muzea. Zde mi vedoucí zoologického oddělení dr. Hanzák sdělil, že jsem byl přijat. Musel jsem asi vypadat dost „vyjeveně“, proto mi pak pravil: „Vy jste asi čekal nějaké velké klání, že ? A pokud půjdete za Formánkem, můžete mu blahopřát; dnes se mu narodila dcera“.
(Ukázka ze vzpomínek, které vyjdou v letošním čísle časopisu Sylvia).
Časopis Sylvia vydává Česká společnost ornitologická jedenkrát ročně.
Objednat předplatné Sylvie v e-shopu ČSO
Že byl Jan Hanzák výborným popularizátorem vědy a propagátorem ornitologie, si připomeňme úryvkem z knihy Rok v přírodě (1964, Orbis Praha), bohatě ilustrované fotografiemi. Hanzák byl jedním z patnácti spoluautorů, kteří čtenářům přibližovali dění v naší přírodě v jednotlivých měsících roku. Začtěme se do jeho výstižných slov o měsíci září, který je od nepaměti spjat s ptačím tahem.
Stěhování národů
Když se mluví o ptačím tahu, každý si obvykle představí ohromná hejna ptáků, plujících ve vyrovnaných šicích vysoko na nebi. Ale zamysleli jste se někdy nad tím, že tento nápadný tah, jehož jsme každoročně svědky, se týká jen ptáků velkých, nebo alespoň středně velkých? Vysoko na nebi táhnou například divoké husy, čápi, jeřábi a kachny, z menších pak jsou to třeba havrani, jejichž hejna bývají protažena do nedozírné délky. Tito velcí opeřenci málokdy uniknou naší pozornosti, přestože jejich početnost je nesrovnatelně menší než množství drobných ptáků. Jak táhnou tito drobní obyvatelé křovin, sadů a rákosin? Proč v době tahu vidíme vysoko na obloze jen ty velké druhy? A kudy putují například naše milé vlaštovky? Snad by si někdo mohl myslet, že tito drobní pěvci táhnou tak vysoko, že je naše oko nemůže postřehnout. Ale stačí se zeptat některého ze zkušenějších kroužkovatelů, kde se dá na podzim a na jaře nachytat do sítí nejvíce táhnoucích ptáků. Každý z nich by vám odpověděl, že nejčastěji v hustém křoví nebo v rákosinách a vůbec podél vod.
A tak se tedy dovídáme, že tah většiny drobných ptáků probíhá vlastně skrytě. Takový rákosníček neopouští naše rybníky tak, že si jednoho dne prostě vylétne z rodné rákosiny do oblačných výšin, namíří si to k jihu nebo jihozápadu a letí a letí, ale naopak poletuje nízko nad zemí, z křoviny do křoviny, z rákosiny do brambořiště nebo po lesním okraji. Cesta mu při takovém způsobu cestování ubíhá opravdu pomalu a trvá několik měsíců, než se dostane do svého zimoviště. Tímto způsobem táhne mnoho tažných ptáků – například pěnice, rákosníci, ťuhýci, budníčci a červenky. Do této skupiny patří většinou hmyzožraví ptáci, kteří během svého putování hledají současně i potravu, jejíž spotřeba je v době tahu nesporně větší, vezmeme-li v úvahu velkou fyzickou námahu spojenou s dlouhým, vyčerpávajícím letem. U další skupiny ptáků je tah nápadnější, protože ti létají v hejnech přes volná prostranství a ve větší výšce – tedy ne už tak skrytě. K nim patří především pěnkavovití. Skoro každý den, zvláště za pěkného počasí, urazí slušnou řádku kilometrů. Táhnou hlavně dopoledne. Místa, která jim poskytnou prostřený stůl, je zlákají k odpočinku. Tu se nestačíme divit, když třeba na strništi, kde včera ještě pobíhala jediná rodinka koroptví, se to dnes hemží stovkami pěnkav a jikavců. Jindy zase můžeme zastihnout takové hejno v listnatých buko-habrových lesích, kde se živí semeny stromů. Někdy se zdrží na jednom místě i několik dnů. Na pěnkavovité ptáky narazíme snad všude. Uvážíme-li, že naše pěnkava obecná žije vlastně v sadech, zahradách a parcích, v polních lesích, v souvislých nížinných lesích i v horách, je to jistě jeden z nejrozšířenějších, ne-li vůbec nejhojnější pták Evropy. Proto se také za tahu vyskytuje v takových spoustách.
Zažil jsem již několik typických tahových dnů pěnkav, kdy od samého rána až do poledních hodin nad pozorovaným úsekem krajiny nízko přeletovala hejna pěnkav jedno za druhým. Zatímco jedno zmizelo na obzoru směrem k jihozápadu, už se od severovýchodu vynořilo další, a tak to šlo v nepřetržitém sledu. Přitom hejna pěnkav nejsou nijak urovnaná – tito ptáci nelétají v žádných klínech nebo snad v řadách, jak to často vidíme u velkých, zejména vodních ptáků. Jsou to nepravidelná uskupení, která se jeví na nebi jako nepravidelný zaoblený mráček, nejčastěji však jako dlouhá, do šířky protažená fronta hupkavě letících ptáků.
Když jsem jednou počet táhnoucích pěnkav v jednotlivých hejnech odhadoval a násobil počtem prolétnuvších hejn, došel jsem k cifře téměř deseti tisíc kusů za dopoledne. A to bylo jen nad malým úsekem, který neobsáhl ani celou hladinu rybníkaVelký Tisý! Dovedete si představit, kolik ptáků tak přetáhlo přes území široké dejme tomu sto kilometrů? Jen tak si můžeme učinit představu o velkoleposti ptačího stěhování. Kolik asi ptačích cestovatelů prolétně v době tahu nad našimi hlavami, aniž o tom máme tušení!