Právě vychází letošní Sylvia! Dočtete se v ní mimo jiné o aktuálním rozšíření chřástala polního v ČR nebo o habitatových preferencích strnada zahradního. Nechybí ani tradiční zpráva faunistické komise.

Continue reading „Vychází Sylvia 57/2021“

V pondělí 12. července 2021 zemřel po dlouhé nemoci ve věku úctyhodných 91 let RNDr. Jiří Formánek, CSc., dlouholetý vedoucí Kroužkovací stanice Národního muzea. Rozloučení proběhlo v úzkém rodinném kruhu. Na svého přítele a kolegu vzpomíná RNDr. Jaroslav Škopek.

Pokud vás navždy opustí někdo, koho jste znali celých 46 roků, nutně se vám před očima začne odvíjet dlouhý „film“ plný událostí. Začíná tím, kdy jste se osobně poprvé setkali a pochopitelně končí vzpomínkou na setkání poslední. Já jsem Jiřího Formánka poprvé viděl v Československé televizi, když jsem jako student se zájmem sledoval pořady ostravského televizního studia „Lovy beze zbraní“. Býval tam ve společnosti znalců života v naší přírodě, například spisovatele Jaromíra Tomečka, fotografů Jana Rysa, Karla Hájka, Slávy Štochla a Jaroslava a Zdeňka Holečkových. Osobně jsme se poprvé setkali roku 1975, kdy mě vedoucí mé diplomové práce RNDr. Vladimír Hanák vyslal do Národního muzea, abych čerpal z archivu kroužkovací stanice dostupné údaje o sově pálené. „Vy jste naším členem?“ zeptal se mě na úvod dr. Formánek. Když jsem ho ujistil, že ano, pečlivě mě vysvětlil, kde potřebné údaje vyhledám. Následovala řada návštěv kroužkovací stanice, kde tou dobou byla data od roku 1964. Za starším materiálem jsem po večerech docházel do bytu Ing. O. Kadlece, předchozího vedoucího kroužkovací stanice. Setkání to byla velice příjemná, ale to už by byla jiná kapitola.

Když jsem počátkem září 1977 odcházel jako nezaměstnaný absolvent PřF UK na základní vojenskou službu do slovenského Kežmarku, nemohl jsem tušit, že přesně za rok se v Národním muzeu uvolní pro mě místo a mým přímým nadřízeným bude právě Jiří Formánek. Začala dlouhá řada let vyplněná prací převážně kancelářského charakteru a jednání s kroužkovateli, kteří často docházeli do kroužkovací stanice, především v době, kdy stanice sídlila v hlavní budově na Václavském náměstí. Cesty do terénu byly poměrně vzácné a zpočátku se omezovaly pouze na odchyty hus velkých a na kroužkování čápů bílých. Byly vždy velmi příjemným zážitkem, neboť Jiřího znalosti ptáků a jejich života byly obdivuhodné. Příkladné bylo rovněž jeho vyrovnané a klidné jednání s veřejností.

Jiří měl několik míst, kam pravidelně jezdil za ptáky. Byly to Novohradské hory a Šumava, kde hlavně v době působení v Jihočeském muzeu (1956–64) sledoval sýce rousné, kulíška a výra velkého. Značnou pozornost věnoval vodním ptákům, především kachnám a huse velké na rybnících v širším okolí Českých Budějovic. Stál u zrodu terénní stanice Československé ornitologické společnosti u rybníka Blatec poblíž Dívčic; po dlouhou dobu byl pak jejím správcem. Značnou část jižních Čech poznal při pravidelné akci, kdy na motocyklu s doc. Waltrem Černým objížděli hnízda čápů bílých a kroužkovali jejich mláďata. Byl to právě doc. Walter Černý, který doporučil Jiřího Formánka jako vedoucího nově ustavené kroužkovací stanice při Národním muzeu (1965). Jiří tam pak jako vedoucí setrval až do konce roku 2001.

Již od počátku 70. let jezdil Jiří za kolihou velkou na soustavu selských rybníčků u chodského Postřekova. Tou dobou už tam zřejmě hnízdil modráček středoevropský, což nikdo nepřipouštěl a nečekal, proto unikal pozornosti. Ale po roce 1980, kdy tam byli nečekaně odchyceni první jedinci, započalo pravidelné sledování této lokality. Odtud také pochází snímek prvního hnízda se snůškou nalezeného v českých zemích. Jiřího si místní „strejčkové“ oblíbili a stále vzpomínají nejen na něho, ale i krásné obrázky, které doprovázely několik přednášek pro místní myslivce.

Z cest do Krkonoš pocházejí jeho obrázky kosa horského, modráčka tundrového a pěvušky podhorní. Objevit její hnízdo v drsných skalnatých partiích Krkonoš se do té doby nikomu nepodařilo. Počátkem 80. let vedlo několik cest na Mostecko na výsypky po těžbě hnědého uhlí. Cílem bylo objevení hnízda lindušky úhorní, na jejíž výskyt nás upozornil kolega Vladimír Bejček.

Dalším místem častých víkendových cest bylo od počátku 80. let České středohoří. Tou dobou se Jiří rozhodl, že sestaví atlas se snůškami našich pěvců. Bylo třeba získat snímky těch druhů, které hnízdívaly v minulosti na řadě lokalit u nás, ale v posledních letech se pro ně svahy Oblíku a dalších kopců staly téměř posledními útočišti.

Počet jeho publikací, jak odborných, tak populárních, zdaleka neodpovídá jeho znalostem ptáků a množství materiálu získaného v terénu. Popularizační činnost probíhala většinou formou přednášek, které vždy doprovázel svými nádhernými diapozitivy. Četné byly články v populárních časopisech (Myslivost, Květy aj.) a odpovědi na dotazy z řad veřejnosti. Pokud měl někdo dotaz na ptáky, většinou volal do Národního muzea. Po řadu let tam v podstřeší sice sídlila Československá ornitologická společnost, ale neoficiálně, tedy bez uvedení telefonního čísla. A vzhledem k tomu, že pracovnice ornitologické společnosti neměla ornitologické znalosti, většina dotazů stejně „spadla“ na kroužkovací stanici. To platilo i po přestěhování kroužkovací stanice do Hostivaře (září 1982) a ve zmírněné podobě pokračovalo i po zavedení funkce tajemníka ČSO.

Jiří měl výborný výtvarný cit a smysl pro vnímání krásy jak přírody a jejích výtvorů, tak i žen. V době působení v Českých Budějovicích vypomáhal na nově vzniklé Vysoké škole zemědělské s výukou zoologie. Ukazoval mi nádherně pečlivě vyvedené obrázky (např. krevní oběh savců), které si jako pomůcky pro výuku nakreslil. A kreslit později musel i mapové podklady pro tahové mapy do publikace „Fauna ČSSR – Ptáci 1“, neboť v éře pokusu o vybudování komunismu to s dostupností map nebylo jednoduché. To platilo i pro vyhledávání zeměpisných souřadnic lokalit, kde byli ptáci okroužkováni či nalezeni. Podařilo se mu získat výborné staré „speciálky“, kde sám lokality vyhledával. Stále si tak zdokonaloval znalosti místopisu naší země, které byly na vysoké úrovni.

Do nárazových sítí v posledních desetiletích Jiří moc nechytal. K odchytu velmi rád používal sklopky, připadalo mu to „více akční“. Krom toho se zajímal především o druhy, které nebývaly dříve do sítí početněji chytány (bělořit šedý, slavík obecný, ťuhýk obecný, bramborníčci a modráčci). Vrcholným úspěchem jeho dovednosti postavené na znalostech chování ptáků byl odchyt jediného skalníka modrého, který se objevil na lokalitě v tureckých horách, kde jsme pod vedením Mgr. Miroslava Bobka sčítali protahující dravce.

Po odchodu do penze jsme se pravidelně setkávali při jarních kontrolách lokalit modráčků na Klatovsku. Připojovali se k nám vždy Václav Bošek a František Novák. Dvojice starších kolegů chytala do sklopek, já s F. Novákem do sítě s využitím přehrávky zpěvu modráčka. Večer jsme pak vše hodnotili u piva v útulné bolešinské hospodě, na což tam dosud všichni rádi vzpomínají.

Jiří byl vyhledáván i studenty, kteří pro úspěšné řešení své diplomové práce potřebovali nalézt hnízdo sledovaného druhu. Jednalo se především o druhy hnízdící na zemi v trávě. Zkušenosti jim byly nezištně předávány.

Do edice „Fauna ČSSR/ČR – Ptáci“ Jiří vypracoval kapitoly o tahu našich ptáků, nakreslil příslušné mapky a pořídil barevné tabule vajec všech druhů (včetně vybrání a přípravy k fotografování). Pro knihu „Příroda v ČSSR“ (2. vydání „Příroda v České a Slovenské republice“), kterou připravoval Jiří Čihař, napsal texty o našich ptácích. Podílel se na „Atlasu hnízdního rozšíření ptáků Prahy“, kde vypracoval kapitolu o hnízdění v minulosti. Jeho posledním dílem je dlouho očekávaný atlas hnízd našich pěvců, kniha sice útlá, ale plná krásných „hnízdeček“, jak jim Jiří zásadně říkal.

Z výše uvedených řádků by se mohlo zdát, že Jiří byl všestranně vzornou a kladnou osobností, na niž by se člověk ani nedokázal zlobit. Já jsem se však na něho v posledních letech musel zlobit pokaždé, když přijel z Řep za námi do Podolí. Mobil sice měl, ale vždy ho nechával doma. A téměř se mu nedalo dovolat, neb ho zapínal, jen když on někomu volal nebo psal. V posledních čtyřech letech, po založení „Řepské zoologické skupiny“, jsme za ním jezdili do Řep. A tam jsem ho také viděl naposledy. Bylo to 4. dubna 2019. Další možnost setkání jsem svolal na 26. února 2020 do Řep kousek od Jirkova bydliště. Sešlo se nás rovných 20; Jirka si už netroufal a omluvil se. Všichni jsme to pochopili a povídali si o něm při obrázcích a u piva.

Jaroslav Škopek

Nenapadlo mě, že někdy budu psát recenzi na Pražské ptactvo Veleslava Wahla a že budu důrazně nedoporučovat koupi této knihy. Veleslav Wahl by nám měl být vzorem v mnoha ohledech a jeho Pražské ptactvo je fenomenální dílo. Proč bychom si tedy neměli koupit knihu, kterou vydalo nakladatelství LEDA v roce 2021?

Pražské ptactvo napsal Wahl za druhé světové války, první vydání vyšlo v roce 1944. Ve čtivé knize shromáždil dostupné poznatky o výskytu ptáků na území Velké Prahy i v jejím blízkém okolí, a to jak své vlastní, tak publikované a převzaté od přátel a kolegů. S téměř stoletým odstupem oceňujeme knihu o to víc, že dává slušný základ pro srovnání pražské ptačí situace tehdy a dnes. O ono „tehdy“ se přitom vztahuje k době dávno před začátkem systematického sledování početnosti a rozšíření ptáků a získat ucelený obraz o tehdejším ptactvu je docela komplikované. Wahlovu knihu by tedy měli všichni vážní zájemci o ornitologii znát.

S knihou je nerozlučně spojen i pohnutý Wahlův osud. Veleslav Wahl byl aktivním a platným členem domácího protinacistického odboje a po roce 1948 i odboje protikomunistického. V roce 1950 ho komunisté popravili (více viz články na webu ČSO a v Bubínku Revolver Revue). Přestože se ještě za svého života dočkal i druhého vydání, sám nepovažoval podobu knihy za definitivní. Dokazuje to mimo jiné jeho závěť, kde si přeje nové vydání knihy doplněné a vylepšené, pokud možno s ilustracemi Karla Svolinského. A byla to paradoxně právě Wahlova předčasná smrt, která umožnila současné, kritizované vydání Pražského ptactva v nakladatelství LEDA po zániku autorských práv sedmdesát let od autorova úmrtí.

Z podoby recenzovaného vydání je až příliš patrné, že vydavatel nemá k Wahlovi, k ptactvu a možná ani ke knihám skutečný vztah. Snaží se jen využít Wahlova jména a knižní předlohy, která je volně k dispozici. Jinak si nejde vysvětlit celkové neuvěřitelně lajdácké provedení publikace. Redakce nejen že nové vydání neopatřila žádnou předmluvou ani vysvětlujícím komentářem (kromě textu na předsádce, o kterém se ještě zmíním), ale neobtěžovala se ani pořídit novou sazbu. Kniha přetiskuje původní podobu stránek, dodané je jen vlastní číslování stránek a nicneříkající fotografická příloha. Na ní je odfláknutá redakce, lacinost a nízká kvalita tisku vidět opravdu na první pohled (viz například dudek, jemuž se zobák nevešel na stránku, tak ho prostě kus chybí). Fotografie v původní knize byly naopak na danou dobu špičkové, jak samy o sobě, tak tiskovým provedením. Vydavatel dokázal zkazit i skenování původních černobílých obrázků ptáků volně doprovázejících Wahlovy texty. Zabránit tomu, aby měli ptáci šachovnicově strakaté břicho, lze kvalifikovaným použitím skeneru. I to bylo zřejmě pro vydavatele zbytečnou investicí. Vydavatel evidentně netuší ani to, že Pražské ptactvo vyšlo dvakrát (podruhé v roce 1945), a že aktuální vydání má být označeno jako třetí, ne jako druhé.

Neznalý čtenář navíc nezíská jasnou informaci, že jde o reedici historického díla. Na předsádce naopak vydavatel píše, že pro každý druh „je uvedeno, v jakém žije prostředí, kde se vyskytuje v Čechách a kde žije v Praze a jejím okolí“. Úplně chybí upozornění, že o stavu pražského ptactva v 21. století se čtenář nedozví zhola nic.

Texty na obálce a předsádce ovšem za zmínku stojí i z jiného důvodu. Přestože zadní strana obálky slibuje pojednání o dvou tématech, o pražské avifauně a „o hrdinném, tragickém osudu mimořádně statečného a mravně zralého, schopného a obětavého mladého muže“, kniha žádné takové pojednání neobsahuje. Na zadní předsádce přináší jen tři stručné odstavce s nejzákladnějšími Wahlovými životopisnými údaji, obsahově mnohem chudší než Wikipedie, ze které zřejmě čerpaly. Formulace z přední předsádky zase nápadně připomínají části vzpomínkového článku k 70. výročí Wahlovy popravy. Chybně uvedené datum Wahlovy smrti už v tomto kontextu ani nepřekvapí.

Vydání od nakladatelství LEDA nenaplňuje Wahlovo přání, napsané v noci před popravou, aby další vydání knihy bylo doplněno a vylepšeno. Naprosto převládajícím dojmem z knihy je lacinost, snaha o co nejnižší výrobní náklady a nulový zájem o obsah, formu i souvislosti díla. To si kniha, ani Veleslav Wahl, rozhodně nezaslouží.

Docela často kolem sebe slyším nářky, že si jako národ málo připomínáme naše hrdiny. Popravdě, než si je připomínat tímto neuctivým, kořistnickým způsobem, to snad raději vůbec. A tuto knihu opravdu nekupovat. Tím spíš, že vážní zájemci si po troše googlení mohou čas od času koupit autentické první nebo druhé vydání Wahlova Pražského ptactva v některém antikvariátu.

Ochrana přírody a ptáků je s rostoucí globalizací světa čím dál důležitější a má před sebou řadu nových výzev. Abychom na ně mohli reagovat a nadále pokračovat v kvalitní ochraně ptáků, potřebujeme v budoucí generaci podpořit osobní růst nových amatérských a profesionálních ornitologů, mapovatelů, vedoucích poboček a lídrů společnosti.

Česká společnost ornitologická má dlouholeté zkušenosti s ochranou ptáků a mezi jejími členy najdeme řadu profesionálních vědců, ochranářů, publicistů, stejně jako stovky zkušených dobrovolníků zapojujících se do mapování, pořádání akcí pro veřejnost nebo činnosti poboček. V ČSO proto připravujeme nový vzdělávací program pro mladé ornitology, který si klade za cíl propojit novou generaci s našimi zkušenými členy a maximálně ji podpořit.

Abychom mohli nový program vytvořit doslova na míru pro všechny zúčastněné, hledáme začínající i zkušené zájemce o ptáky ve věku 15–25 let, kteří by se chtěli se stejně nadšenými vrstevníky aktivně podílet na jeho vytváření.

Jak to bude probíhat? 

• Do 14. května bude otevřené přihlašování pro zájemce ve věku 15-25 let
• 15.–17. května proběhne výběr skupiny účastníků na základě jejich motivace se programu zúčastnit, aktivní členství v ČSO výhodou
• 18. května (19:00–21:00) proběhne první online setkání, kde se vzájemně účastníci seznámí
• Pak budou následovat 3 setkání (20. 5., 25. 5., 27. 5. vždy online 19:00–21:00), na kterých se účastníci potkají s několika pozvanými hosty napříč vědou, ochranou přírody či publicistikou
• Poslední tři setkání (1. 6., 3. 6., 8. 6. vždy online 19:00-21:00) pak budou účastníci společně s vedením kanceláře ČSO vytvářet koncept nové vzdělávací akademie ČSO pro mladé ornitology.
• A co potom? To záleží na tom, co společně vymyslíme a jak se podaří přetavit koncept do skutečnosti! Věříme, že společnými setkáními to teprve začne 🙂

Proč bys neměl/a váhat s přihláškou?

• Poznáš několik stejně zapálených vrstevníků
• Seznámíš se s řadou odborníků z oboru a rozšíříš si obzory.
• Svojí účastí přispěješ k tomu, jak bude ornitologická akademie vypadat.
• Můžeš zhodnotit své dosavadní zkušenosti a názory.
• Vyzkoušíš si jaké je to hledat nejlepší řešení ve společné diskusi.

Pokud tě program zaujal, vyplň prosím tuhle přihlášku nejpozději do půlnoci 14. května.
O výsledcích tě budeme informovat v dalších dnech.

Mgr. Pavel Čech (15. prosince 1947 – 16. března 2021)

Pavel Čech byl dlouholetým spolupracovníkem Kroužkovací stanice Národního muzea i Českého hydrometeorologického ústavu, a také zakládajícím členem 02/09 ZO ČSOP Vlašim, kde v Podblanickém ekocentru řadu let vykonával i funkci vedoucího Stanice pro handicapované živočichy a záchranného centra CITES pro exotické ptactvo. Od roku 2006 byl předsedou 02/19 ZO ČSOP Alcedo ve Vlašimi. V regionu Podblanicka se přes 45 let zabýval výzkumem, ochranou a popularizací místního přírodního bohatství. Kromě každodenní pedagogické a mentorské činnosti vystupoval s těmito tématy např. i v řadě dílů pořadu TV Prima – Receptář prima nápadů. Ačkoli byl přírodovědcem širokého, vpravdě renesančního záběru, jeho doménou byli vždy zejména ptáci – holubi, dravci, ťuhýci, čápi, skorec vodní a především pak milovaný ledňáček říční. Od roku 1994 byl také odborným garantem národního projektu ČSOP „Alcedo – ledňáček“ v rámci programu Ochrana biodiversity. Byl autorem několika set odborných nebo populárně naučných publikací, především s ornitologickou tématikou, v časopisech a sbornících jako jsou např. Pod Blaníkem, Krása našeho domova, Nika, Naše příroda, Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, Veronica, Ptačí svět, Chovatel, Svět holubů, Zprávy ČSO, Živa, Sylvia aj., i v mezinárodních žurnálech jako jsou Waterbirds, Hydrobiologia, Bird Study, nebo Ardea. Jeho nejvýznamnější publikace byly citovány odborníky z více než dvaceti zemí světa včetně Irska, Dánska, Švédska, Islandu, Ruska, USA, Kanady, Bangladéše nebo Nového Zélandu. Postupem času se Pavel Čech stal světově uznávaným odborníkem na výzkum a ochranu ledňáčka říčního a organizátorem a odborným garantem tří mezinárodních seminářů zabývajících se jeho ochranou a výzkumem (editor sborníků z těchto setkání ve Vlašimi, které vyšly v letech 2006, 2009 a 2017). Byl autorem metodiky Českého svazu ochránců přírody č. 34 – Ledňáček říční (Alcedo atthis), jeho ochrana a výzkum z roku 2007. Výzkum ledňáčka říčního v kraji pod Blaníkem v poslední době popularizoval i na YouTube. Přes zhoubný nádor, který ho v recidivující formě ničil poslední tři roky, byl jako terénní ornitolog neustále aktivní, plný života, plánů, vizí a optimismu. Jeho poslední práce o různých aspektech biologie ledňáčka říčního lze najít v časopisech Sylvia (2020), Acta Oecologica (2020) a Ardea (2021). V časopise Kroužkovatel vyjde v letošním roce jeho obsáhlá práce o určování věku ledňáčka říčního. Coby souhrn celoživotních poznatků, a při uvážení jeho, v té době již velmi špatného zdravotního stavu, ji lze chápat jako jakýsi vědecký odkaz pro ledňáčkology následovatele. Po statečném boji, ornitolog, chovatel a obdivovatel přírody, Pavel Čech, dne 16. března 2021 ve večerních hodinách podlehl na COVIDovém oddělení vinohradské nemocnice těžkému zápalu plic.

Jsou zprávy, které se píšou nesmírně těžce. V noci z 12. na 13. března 2021 zemřel známý tachovský zoolog, muzejník, divadelník, literát a vůbec člověk, který miloval život – RNDr. Pavel Řepa (*23. 7. 1943). Chybí mi trochu slova, tak jen krátce. Rodilý Pražák se koncem 60. let dostává do Muzea Českého lesa v Tachově, věnuje se intenzivně terénní ornitologii, zajímá se zejména o metody registrace ptačích druhů v krajině. Je hnacím motorem pracovních skupin pro výzkum lysky černé a sčítání káně lesní. Zúčastňuje se významných ornitologických a zoologických konferencí zejména u nás. Dopisuje si s předními evropskými ornitology, publikuje odborné statě, biologická hodnocení i posudky. Pracoval i ve státní ochraně přírody (vedoucí oddělení ochrany přírody na Okresním úřadě v Tachově, pracovník Správy CHKO Slavkovský les), aby se opět vrátil do Muzea Českého lesa, kde definitivně skončil v roce 2020.

Znal jsem Pavla téměř 40 let, vypili jsme spolu spoustu piva a vína, počítali ptáky, zažili jsme sluníčko, průtrž mračen i mráz, vedli nekonečné debaty o ptácích i o životě jako takovém. Byl to člověk sršící nápady, dobrou náladou, dovedl být velmi vtipný, jeho zásobárna vtipů a nejrůznějších životních příhod byla takřka nevyčerpatelná. Kromě přírody bylo jeho vášní divadlo, které nejen hrál, ale byl činný i autorsky. Nemohu ještě jednou nezmínit jeho neskutečnou pisatelskou potenci, je autorem stovek zoologických větších i drobnějších sdělení, ale i knih. Vloni vyšlá kniha „Ptáci Tachova“ byla bohužel jeho poslední.
Od roku 2010 byl čestným členem České společnosti ornitologické.

Sbohem Pavle, čest Tvé památce!

Tvůj Libor Schröpfer