V pondělí 16. ledna 2023 byl na schůzi výboru ČSO konsensuálně zvolen novým předsedou ČSO Tomáš Bělka, který tak nahradil zesnulého Jiřího Flouska.

Jako devátý člen výboru byl kooptován jednatel Jihomoravské pobočky ČSO Gašpar Čamlík, který v minulých volbách výboru dostal nejvyšší počet hlasů z nezvolených kandidátů. Continue reading „Novým předsedou ČSO je Tomáš Bělka“

Za Jirkou Continue reading „Tomáš Diviš: Moje vzpomínky na Jirku Flouska“

Jiří Bartl  *20. 5. 1935  +11. 12. 2022

Když jsem se před dvaceti lety přestěhoval z Plzeňska na Vyškovsko, nenapadlo mě, že v místě svého nového bydliště najdu člověka, který svým zájmem o přírodu a zejména o ptáky předčí řadu mých známých.  Potkali jsme se na jednom z podzimních Festivalů ptactva a záhy jsme si navzdory generačnímu rozdílu k sobě našli cestu, která v průběhu let přerostla v ryze přátelský vztah. Bydleli jsme kousek od sebe, a proto se pan Bartl na mě často obracel s řadou zajímavých dotazů a já na oplátku těžil z jeho letitých zkušeností nejen s opeřenci, ale i s okolní přírodou a krajinou. Nezřídka jsme o víkendech vyráželi na výlety po okolí, které byly povětšinou spojené s odchytem a kroužkováním ptáků, a oba jsme měli vždy velkou (skoro až klukovskou) radost, když se v našem zorném poli nebo v síti objevilo něco zajímavého.

Jako vyučený soustružník byl pan Bartl velmi manuálně zručný. Vždy jsem obdivoval jeho nejrůznější zlepšováky a vlastnoručně vyrobené sklopky nejrůznějších tvarů a velikostí a jiné vynálezy, ať už byly z kovu nebo ze dřeva. Pan Bartl nejenže ptáky rád pozoroval, fotografoval a kroužkoval, ale vyráběl pro ně budky a krmítka a uměl ptáky i zdařile vycpávat. Ve sklepě, který byl takovým jeho malým královstvím, choval šámy a kanáry a měl tam i svoji malou dílnu. Kromě svého neutuchajícího zájmu měl pan Bartl i skvělý dar o ptácích mimořádně poutavě a srozumitelně vyprávět, a tím si byl schopen získat srdce nejednoho zájemce o přírodu. Tohoto umu rádi využívali pedagogičtí pracovníci jak mateřských, tak i základních škol v Rousínově a okolí. O jeho koníčku v Rousínově a sousedních obcích věděl téměř každý a lidé se na něj často obraceli, když nevěděli, co si mají počít se zraněným nebo uhynulým ptákem.

Pan Bartl svým nakažlivým nadšením během akcí pro veřejnost probouzel u dětí i dospělých zájem o ptáky, přičemž vždy kladl důraz na jejich ochranu, ať už se to týkalo toho, jak vyrobit bezpečné budky, čím ptáky správně přikrmovat anebo jak zabránit kolizím s prosklenými plochami. Pan Bartl povýšil svůj koníček na poslání a vždy jsem si v duchu říkal, že jaká je to škoda, že v každé obci nebydlí někdo podobný. Hned by bylo povědomí o ptácích a přírodě obecně mnohem větší a vztah lidí k živým tvorům výrazně lepší. S panem Bartlem odchází vzácný člověk, který věnoval obrovské množství energie a času ptákům a kultivaci vztahu mezi lidmi a přírodou.

Čest jeho památce!

Petr Procházka

Dne 18. 10. 2022 zemřel v nedožitých 90 letech Mgr. Karel Pelikán, jeden z prvních členů České společnosti ornitologické s členským číslem 044.

Karel Pelikán spojil celý svůj život s přírodou, a to jak profesně (jakožto učitel biologie), tak ve svém volném čase, ve kterém se zabýval včelařstvím, zahradnictvím, bylinkářstvím, akvaristice, ale i obory výtvarnými, hudebními a literárními včetně poezie. Nade všemi obory pak čněla ornitologie, ve které se specializoval především na drobné pěvce.

Rodině vyjadřujeme upřímnou soustrast.

V pátek 25. listopadu jsme se ve Vrchlabí naposledy rozloučili s předsedou České společnosti ornitologické Jiřím Flouskem.

Zveřejňujeme smuteční projevy Jiřího Dvořáka ze Správy Krkonošského národního parku a Petra Voříška z kanceláře České společnosti ornitologické. Continue reading „Projevy z posledního rozloučení s Jiřím Flouskem“

Jiří Flousek * 23. 8. 1957  + 14. 11. 2022 Continue reading „Odešel Jiří Flousek“

Právě vychází letošní Sylvia! Dočtete se v ní mimo jiné o aktuálním rozšíření chřástala polního v ČR nebo o habitatových preferencích strnada zahradního. Nechybí ani tradiční zpráva faunistické komise.

Continue reading „Vychází Sylvia 57/2021“

V pondělí 12. července 2021 zemřel po dlouhé nemoci ve věku úctyhodných 91 let RNDr. Jiří Formánek, CSc., dlouholetý vedoucí Kroužkovací stanice Národního muzea. Rozloučení proběhlo v úzkém rodinném kruhu. Na svého přítele a kolegu vzpomíná RNDr. Jaroslav Škopek.

Pokud vás navždy opustí někdo, koho jste znali celých 46 roků, nutně se vám před očima začne odvíjet dlouhý „film“ plný událostí. Začíná tím, kdy jste se osobně poprvé setkali a pochopitelně končí vzpomínkou na setkání poslední. Já jsem Jiřího Formánka poprvé viděl v Československé televizi, když jsem jako student se zájmem sledoval pořady ostravského televizního studia „Lovy beze zbraní“. Býval tam ve společnosti znalců života v naší přírodě, například spisovatele Jaromíra Tomečka, fotografů Jana Rysa, Karla Hájka, Slávy Štochla a Jaroslava a Zdeňka Holečkových. Osobně jsme se poprvé setkali roku 1975, kdy mě vedoucí mé diplomové práce RNDr. Vladimír Hanák vyslal do Národního muzea, abych čerpal z archivu kroužkovací stanice dostupné údaje o sově pálené. „Vy jste naším členem?“ zeptal se mě na úvod dr. Formánek. Když jsem ho ujistil, že ano, pečlivě mě vysvětlil, kde potřebné údaje vyhledám. Následovala řada návštěv kroužkovací stanice, kde tou dobou byla data od roku 1964. Za starším materiálem jsem po večerech docházel do bytu Ing. O. Kadlece, předchozího vedoucího kroužkovací stanice. Setkání to byla velice příjemná, ale to už by byla jiná kapitola.

Když jsem počátkem září 1977 odcházel jako nezaměstnaný absolvent PřF UK na základní vojenskou službu do slovenského Kežmarku, nemohl jsem tušit, že přesně za rok se v Národním muzeu uvolní pro mě místo a mým přímým nadřízeným bude právě Jiří Formánek. Začala dlouhá řada let vyplněná prací převážně kancelářského charakteru a jednání s kroužkovateli, kteří často docházeli do kroužkovací stanice, především v době, kdy stanice sídlila v hlavní budově na Václavském náměstí. Cesty do terénu byly poměrně vzácné a zpočátku se omezovaly pouze na odchyty hus velkých a na kroužkování čápů bílých. Byly vždy velmi příjemným zážitkem, neboť Jiřího znalosti ptáků a jejich života byly obdivuhodné. Příkladné bylo rovněž jeho vyrovnané a klidné jednání s veřejností.

Jiří měl několik míst, kam pravidelně jezdil za ptáky. Byly to Novohradské hory a Šumava, kde hlavně v době působení v Jihočeském muzeu (1956–64) sledoval sýce rousné, kulíška a výra velkého. Značnou pozornost věnoval vodním ptákům, především kachnám a huse velké na rybnících v širším okolí Českých Budějovic. Stál u zrodu terénní stanice Československé ornitologické společnosti u rybníka Blatec poblíž Dívčic; po dlouhou dobu byl pak jejím správcem. Značnou část jižních Čech poznal při pravidelné akci, kdy na motocyklu s doc. Waltrem Černým objížděli hnízda čápů bílých a kroužkovali jejich mláďata. Byl to právě doc. Walter Černý, který doporučil Jiřího Formánka jako vedoucího nově ustavené kroužkovací stanice při Národním muzeu (1965). Jiří tam pak jako vedoucí setrval až do konce roku 2001.

Již od počátku 70. let jezdil Jiří za kolihou velkou na soustavu selských rybníčků u chodského Postřekova. Tou dobou už tam zřejmě hnízdil modráček středoevropský, což nikdo nepřipouštěl a nečekal, proto unikal pozornosti. Ale po roce 1980, kdy tam byli nečekaně odchyceni první jedinci, započalo pravidelné sledování této lokality. Odtud také pochází snímek prvního hnízda se snůškou nalezeného v českých zemích. Jiřího si místní „strejčkové“ oblíbili a stále vzpomínají nejen na něho, ale i krásné obrázky, které doprovázely několik přednášek pro místní myslivce.

Z cest do Krkonoš pocházejí jeho obrázky kosa horského, modráčka tundrového a pěvušky podhorní. Objevit její hnízdo v drsných skalnatých partiích Krkonoš se do té doby nikomu nepodařilo. Počátkem 80. let vedlo několik cest na Mostecko na výsypky po těžbě hnědého uhlí. Cílem bylo objevení hnízda lindušky úhorní, na jejíž výskyt nás upozornil kolega Vladimír Bejček.

Dalším místem častých víkendových cest bylo od počátku 80. let České středohoří. Tou dobou se Jiří rozhodl, že sestaví atlas se snůškami našich pěvců. Bylo třeba získat snímky těch druhů, které hnízdívaly v minulosti na řadě lokalit u nás, ale v posledních letech se pro ně svahy Oblíku a dalších kopců staly téměř posledními útočišti.

Počet jeho publikací, jak odborných, tak populárních, zdaleka neodpovídá jeho znalostem ptáků a množství materiálu získaného v terénu. Popularizační činnost probíhala většinou formou přednášek, které vždy doprovázel svými nádhernými diapozitivy. Četné byly články v populárních časopisech (Myslivost, Květy aj.) a odpovědi na dotazy z řad veřejnosti. Pokud měl někdo dotaz na ptáky, většinou volal do Národního muzea. Po řadu let tam v podstřeší sice sídlila Československá ornitologická společnost, ale neoficiálně, tedy bez uvedení telefonního čísla. A vzhledem k tomu, že pracovnice ornitologické společnosti neměla ornitologické znalosti, většina dotazů stejně „spadla“ na kroužkovací stanici. To platilo i po přestěhování kroužkovací stanice do Hostivaře (září 1982) a ve zmírněné podobě pokračovalo i po zavedení funkce tajemníka ČSO.

Jiří měl výborný výtvarný cit a smysl pro vnímání krásy jak přírody a jejích výtvorů, tak i žen. V době působení v Českých Budějovicích vypomáhal na nově vzniklé Vysoké škole zemědělské s výukou zoologie. Ukazoval mi nádherně pečlivě vyvedené obrázky (např. krevní oběh savců), které si jako pomůcky pro výuku nakreslil. A kreslit později musel i mapové podklady pro tahové mapy do publikace „Fauna ČSSR – Ptáci 1“, neboť v éře pokusu o vybudování komunismu to s dostupností map nebylo jednoduché. To platilo i pro vyhledávání zeměpisných souřadnic lokalit, kde byli ptáci okroužkováni či nalezeni. Podařilo se mu získat výborné staré „speciálky“, kde sám lokality vyhledával. Stále si tak zdokonaloval znalosti místopisu naší země, které byly na vysoké úrovni.

Do nárazových sítí v posledních desetiletích Jiří moc nechytal. K odchytu velmi rád používal sklopky, připadalo mu to „více akční“. Krom toho se zajímal především o druhy, které nebývaly dříve do sítí početněji chytány (bělořit šedý, slavík obecný, ťuhýk obecný, bramborníčci a modráčci). Vrcholným úspěchem jeho dovednosti postavené na znalostech chování ptáků byl odchyt jediného skalníka modrého, který se objevil na lokalitě v tureckých horách, kde jsme pod vedením Mgr. Miroslava Bobka sčítali protahující dravce.

Po odchodu do penze jsme se pravidelně setkávali při jarních kontrolách lokalit modráčků na Klatovsku. Připojovali se k nám vždy Václav Bošek a František Novák. Dvojice starších kolegů chytala do sklopek, já s F. Novákem do sítě s využitím přehrávky zpěvu modráčka. Večer jsme pak vše hodnotili u piva v útulné bolešinské hospodě, na což tam dosud všichni rádi vzpomínají.

Jiří byl vyhledáván i studenty, kteří pro úspěšné řešení své diplomové práce potřebovali nalézt hnízdo sledovaného druhu. Jednalo se především o druhy hnízdící na zemi v trávě. Zkušenosti jim byly nezištně předávány.

Do edice „Fauna ČSSR/ČR – Ptáci“ Jiří vypracoval kapitoly o tahu našich ptáků, nakreslil příslušné mapky a pořídil barevné tabule vajec všech druhů (včetně vybrání a přípravy k fotografování). Pro knihu „Příroda v ČSSR“ (2. vydání „Příroda v České a Slovenské republice“), kterou připravoval Jiří Čihař, napsal texty o našich ptácích. Podílel se na „Atlasu hnízdního rozšíření ptáků Prahy“, kde vypracoval kapitolu o hnízdění v minulosti. Jeho posledním dílem je dlouho očekávaný atlas hnízd našich pěvců, kniha sice útlá, ale plná krásných „hnízdeček“, jak jim Jiří zásadně říkal.

Z výše uvedených řádků by se mohlo zdát, že Jiří byl všestranně vzornou a kladnou osobností, na niž by se člověk ani nedokázal zlobit. Já jsem se však na něho v posledních letech musel zlobit pokaždé, když přijel z Řep za námi do Podolí. Mobil sice měl, ale vždy ho nechával doma. A téměř se mu nedalo dovolat, neb ho zapínal, jen když on někomu volal nebo psal. V posledních čtyřech letech, po založení „Řepské zoologické skupiny“, jsme za ním jezdili do Řep. A tam jsem ho také viděl naposledy. Bylo to 4. dubna 2019. Další možnost setkání jsem svolal na 26. února 2020 do Řep kousek od Jirkova bydliště. Sešlo se nás rovných 20; Jirka si už netroufal a omluvil se. Všichni jsme to pochopili a povídali si o něm při obrázcích a u piva.

Jaroslav Škopek

Nenapadlo mě, že někdy budu psát recenzi na Pražské ptactvo Veleslava Wahla a že budu důrazně nedoporučovat koupi této knihy. Veleslav Wahl by nám měl být vzorem v mnoha ohledech a jeho Pražské ptactvo je fenomenální dílo. Proč bychom si tedy neměli koupit knihu, kterou vydalo nakladatelství LEDA v roce 2021?

Pražské ptactvo napsal Wahl za druhé světové války, první vydání vyšlo v roce 1944. Ve čtivé knize shromáždil dostupné poznatky o výskytu ptáků na území Velké Prahy i v jejím blízkém okolí, a to jak své vlastní, tak publikované a převzaté od přátel a kolegů. S téměř stoletým odstupem oceňujeme knihu o to víc, že dává slušný základ pro srovnání pražské ptačí situace tehdy a dnes. O ono „tehdy“ se přitom vztahuje k době dávno před začátkem systematického sledování početnosti a rozšíření ptáků a získat ucelený obraz o tehdejším ptactvu je docela komplikované. Wahlovu knihu by tedy měli všichni vážní zájemci o ornitologii znát.

S knihou je nerozlučně spojen i pohnutý Wahlův osud. Veleslav Wahl byl aktivním a platným členem domácího protinacistického odboje a po roce 1948 i odboje protikomunistického. V roce 1950 ho komunisté popravili (více viz články na webu ČSO a v Bubínku Revolver Revue). Přestože se ještě za svého života dočkal i druhého vydání, sám nepovažoval podobu knihy za definitivní. Dokazuje to mimo jiné jeho závěť, kde si přeje nové vydání knihy doplněné a vylepšené, pokud možno s ilustracemi Karla Svolinského. A byla to paradoxně právě Wahlova předčasná smrt, která umožnila současné, kritizované vydání Pražského ptactva v nakladatelství LEDA po zániku autorských práv sedmdesát let od autorova úmrtí.

Z podoby recenzovaného vydání je až příliš patrné, že vydavatel nemá k Wahlovi, k ptactvu a možná ani ke knihám skutečný vztah. Snaží se jen využít Wahlova jména a knižní předlohy, která je volně k dispozici. Jinak si nejde vysvětlit celkové neuvěřitelně lajdácké provedení publikace. Redakce nejen že nové vydání neopatřila žádnou předmluvou ani vysvětlujícím komentářem (kromě textu na předsádce, o kterém se ještě zmíním), ale neobtěžovala se ani pořídit novou sazbu. Kniha přetiskuje původní podobu stránek, dodané je jen vlastní číslování stránek a nicneříkající fotografická příloha. Na ní je odfláknutá redakce, lacinost a nízká kvalita tisku vidět opravdu na první pohled (viz například dudek, jemuž se zobák nevešel na stránku, tak ho prostě kus chybí). Fotografie v původní knize byly naopak na danou dobu špičkové, jak samy o sobě, tak tiskovým provedením. Vydavatel dokázal zkazit i skenování původních černobílých obrázků ptáků volně doprovázejících Wahlovy texty. Zabránit tomu, aby měli ptáci šachovnicově strakaté břicho, lze kvalifikovaným použitím skeneru. I to bylo zřejmě pro vydavatele zbytečnou investicí. Vydavatel evidentně netuší ani to, že Pražské ptactvo vyšlo dvakrát (podruhé v roce 1945), a že aktuální vydání má být označeno jako třetí, ne jako druhé.

Neznalý čtenář navíc nezíská jasnou informaci, že jde o reedici historického díla. Na předsádce naopak vydavatel píše, že pro každý druh „je uvedeno, v jakém žije prostředí, kde se vyskytuje v Čechách a kde žije v Praze a jejím okolí“. Úplně chybí upozornění, že o stavu pražského ptactva v 21. století se čtenář nedozví zhola nic.

Texty na obálce a předsádce ovšem za zmínku stojí i z jiného důvodu. Přestože zadní strana obálky slibuje pojednání o dvou tématech, o pražské avifauně a „o hrdinném, tragickém osudu mimořádně statečného a mravně zralého, schopného a obětavého mladého muže“, kniha žádné takové pojednání neobsahuje. Na zadní předsádce přináší jen tři stručné odstavce s nejzákladnějšími Wahlovými životopisnými údaji, obsahově mnohem chudší než Wikipedie, ze které zřejmě čerpaly. Formulace z přední předsádky zase nápadně připomínají části vzpomínkového článku k 70. výročí Wahlovy popravy. Chybně uvedené datum Wahlovy smrti už v tomto kontextu ani nepřekvapí.

Vydání od nakladatelství LEDA nenaplňuje Wahlovo přání, napsané v noci před popravou, aby další vydání knihy bylo doplněno a vylepšeno. Naprosto převládajícím dojmem z knihy je lacinost, snaha o co nejnižší výrobní náklady a nulový zájem o obsah, formu i souvislosti díla. To si kniha, ani Veleslav Wahl, rozhodně nezaslouží.

Docela často kolem sebe slyším nářky, že si jako národ málo připomínáme naše hrdiny. Popravdě, než si je připomínat tímto neuctivým, kořistnickým způsobem, to snad raději vůbec. A tuto knihu opravdu nekupovat. Tím spíš, že vážní zájemci si po troše googlení mohou čas od času koupit autentické první nebo druhé vydání Wahlova Pražského ptactva v některém antikvariátu.