„Rychle se obleč, než půjdeš do školy, musíš nasypat do krmítka. Chceme přece ptáčkům pomáhat.“ Takhle nějak se učí odpovědnosti leckterý mladý ornitolog; ani já nebyl výjimkou. Těm malým ptáčkům, kteří to mají v životě tak těžké, přece chceme pomáhat. A právě proto bychom měli pozorně číst odbornou literaturu, protože svět lidský i ptačí je mnohem složitější, než jak jsme jej kdysi dávno viděli ráno před cestou do první třídy.

Krmení ptáků je nejrozšířenější formou aktivní interakce mezi člověkem a divokou přírodou. Ve Velké Británii, odkud budou pocházet příklady v tomto článku, krmí ptáky každá druhá domácnost. A krmí často celoročně. Jedno krmítko tam připadá na devět jedinců krmítkových druhů ptáků. Za rok obyvatelé Británie spotřebují 150 000 tun různých krmiv. Je to tolik, že kdyby deset nejčastějších krmítkových druhů nežralo celý rok nic jiného, mohlo by jich v Británii žít třikrát víc. Celosvětově se obrat obchodu s aktivní pomocí živočichům pohybuje na úrovni mnoha miliard dolarů a roste v průměru o 4 % ročně. Kromě krmení ptáků lidé v poslední době aktivní podporu rozšiřují na další druhy a skupiny zvířat, krmítka v zahradě a krmení kachen a labutí postupně doplňují domečky pro ježky, hmyzí hotely, hadníky, ale i krmiště supů, žraloků nebo napajedla pro velké savce v suchých oblastech.

Co nám říká věda?

Takováto masivní podpora některých druhů již dávno není jen přilepšením strádajícím jedincům v zimě. Obrovský nadbytek potravy se musí chtě nechtě projevit i na celých populacích, druzích a nakonec i na složení ptačích společenstev. Je to ale opravdu to, co chceme? A zamýšlíme se nad tím, když sypeme slunečnici do krmítka a vybíráme z přehršle tukových koulí s různými příměsemi?

Zapátráme-li ve vědeckých studiích, najdeme větší množství prací popisujících vliv doplňkového krmení přímo na krmené ptáky. Ten je veskrze pozitivní, jak si ukážeme dále. Mnohem méně pozornosti doposud vědci věnovali nepřímým vlivům, zejména dopadům na celá společenstva. V loňském roce nám pátrání výrazně usnadnili pánové Shutt a Lees, kteří publikovali dosud nejrozsáhlejší rešerši dopadů krmení ptáků.

Komu krmení skutečně pomáhá?

Nejvíce publikovaných prací potvrzuje, co není těžké intuitivně odhadnout: ptáci, kteří krmítka využívají, si udržují celkově lepší kondici, lépe přežívají nepříznivá období, mají vyšší fitness, tedy odchovávají více mláďat, mají lepší imunitní reakce, často zvyšují populační hustoty. Populace mnoha druhů podporovaných potravou zvyšuje početnost jak lokálně, tak na úrovni států. Dostupná potrava pomáhá hlavně v energeticky náročných obdobích, u nás především při silných mrazech a při námraze. Uměle změněné podmínky však mohou vést až ke změnám migračního chování. Když jednotlivým ptákům umožníme přežít v oblastech, které pro ně dříve byly po část roku neobyvatelné, dochází k vyhasnutí migračního pudu, protože zůstat na místě je výhodnější než podstupovat nebezpečí na nejisté tahové cestě. Změnit se může i směr tahu; například některé naše pěnice černohlavé místo do jižní Evropy létají zimovat na krmítka do Británie – severozápadně od svých hnízdišť. Tito ptáci mají také kratší křídla, a protože z bližších zimovišť přilétají dříve, vytváří se rozmnožovací bariéra mezi nimi a ptáky zimujícími ve Středomoří.

Přestože cílená podpora zachránila některé druhy před vyhynutím (například holuba růžového, kondora kalifornského nebo neofému žlutobřichou), nic takového není známo o plošném krmení ptáků. Ohrožené jsou zkrátka jiné druhy než ty, které navštěvují zahradní krmítka.

V poslední době se objevují i studie zaměřené na člověka, který ve stále urbanizovanějším prostředí ztrácí přímý kontakt s přírodou. Krmítko plné ptáků pak tento kontakt pomáhá udržovat, čímž přispívá k psychické pohodě lidí a k jejich mentálnímu zdraví. Z ptáků na krmítku máme zkrátka radost a dobrou náladu, což je zřejmě hlavní důvod, proč si přikrmování ptáků získává stále větší oblibu a proč za něj vydáváme i desetitisíce korun ročně.

Ve výčtu pozitiv nesmíme zapomenout ani na sociální prvek, kdy sdílení pozorování, hlavně fotografií, opět přispívá ke zdravému fungování mezilidských vztahů. Pro děti a pro seniory často představuje nejbližší, případně jediný přímý kontakt s volně žijícími ptáky. Význam pro vědecké poznání má i občanská věda, jako je naše Ptačí hodinka.

Ačkoli lidé potravu na krmítkách nekonzumují, přínosy krmení ptáků pro druh Homo sapiens jsou více než zřejmé.

Stinná stránka krmení

Na krmítka nelétají všichni ptáci stejně. Králíčky na krmítku neuvidíme, hýli si přijdou jen občas zobnout. Naproti tomu kosi dokážou u krmítka zůstat i několik dní, jinou potravu ani nehledají a čas dělí mezi žraní, odpočinek a intenzivní souboje s ostatními kosy. Stačí jen malé zamyšlení a dojde nám, že nepřirozená podpora některých druhů se musí projevit i na těch ostatních. Má-li jeden příliš velkou výhodu, ostatní kolem něj strádají.

A skutečně, jedním z vysvětlujících faktorů, proč některé druhy přibývají a jiné ubývají, může být i míra, s jakou navštěvují krmítka. Platí to až do doby, než se kvůli nepřirozeně blízkým kontaktům ptáků na krmítkách rozšíří nový parazit, jak se to stalo zvonkům. Bičenky drůbeží (Trichomonas gallinae) běžně parazitují u holubovitých ptáků, ale když přeskočily na zvonky, zvládly jejich populaci za deset let zdecimovat na méně než třetinu. K přenosu z holubů na zvonky přitom došlo velice pravděpodobně právě na krmítku, protože jinak se tyto druhy příliš nesetkávají. A další přenos mezi zvonky navzájem je na krmítkách evidentní. Ani propagace dezinfekce krmítek zvonkům v Británii nepomohla, zvonka tam již zařadili na červený seznam ohrožených druhů a populace i přes veškerou snahu dále klesá.

Nemoci ovšem nejsou uzavřená kapitola, ani ti nejlepší vědci nemohou odhadnout, které další choroby se mezi ptáky na krmítkách začnou přenášet jinak, než tomu bylo dosud, kdy k tomu dojde a jaké to bude mít následky. Zcela vyloučit nelze ani riziko pro lidi, i když je doposud velice nízké.

Nejsou to ale zdaleka jen nemoci, co by mělo naše nadšení z přikrmování ptáků ochladit. Nevhodné a nutričně chudé krmení může snižovat reprodukční schopnost takto krmených ptáků. Krmení vede ke změně chemického složení krve, není ale jasné, jaké následky to může mít. Zásadnější a zdokumentovaná je skutečnost, že dominantní krmítkové druhy vytlačují ty méně zdatné. To přispívá ke známé homogenizaci společenstev, kdy, mírně zjednodušeno, všude žije několik nejběžnějších druhů a vzácnější druhy se zvláštními nároky se stávají ještě vzácnějšími. Příkladem, opět z Británie, může být sýkora modřinka, u které vedlo krmení ke čtyřnásobnému zvýšení obsazenosti budek. Modřinky jsou přitom schopné vyhnat vzácné sýkory lužní a strakapoudy malé z hnízdních dutin nebo zabít mláďata lejsků, současně vytlačují sýkory lužní a babky od potravních zdrojů. Krmení modřinek vede v tomto případě k přímému ohrožení několika mnohem vzácnějších druhů. Obecně to potvrzuje i skutečnost, že k úbytku hmyzožravých druhů nedochází – nebo je pokles jejich početnosti alespoň menší – tam, kde se nekrmí.

Nepřímé vlivy mohou být ale ještě mnohem závažnější. Prakticky chybějí informace o tom, jaké dopady má krmení na celé potravní sítě, tedy na vzájemné vztahy mezi predátory, kořistí, patogeny, parazity a kompetitory. Z toho mála, co zatím víme, je zjevné, že zvýšení potravní nabídky pro predátory krmítkových druhů (například krahujce nebo i hlodavce) zvyšuje predační tlak i na vzácné druhy. A tou kořistí nemusejí být jen ptáci. Nepřirozeně vysoké populace sýkor mohou přílišnou predací decimovat housenky vzácných motýlů.

Zamyslet bychom se měli i nad ekologickou stopou krmení ptáků. Běžně rozšířená slunečnice, není-li bio, se pěstuje za použití většího množství chemikálií. Naše vypasené krmítkové sýkorky se tedy mají dobře na úkor ubývajících skřivanů a strnadů. Ještě horší je to s některými exotickými krmivy, která se začínají objevovat i u nás. Například mastňák habešský, prodávaný jako niger seed, je jednou z tropických plodin, jejichž pěstování jde ruku v ruce s odlesňováním a likvidací přírodních biotopů v tropech. Dopad na životní prostředí má rozhodně i výroba a doprava tukových směsí a dalších speciálních krmiv přes půl světadílu, o použití palmového tuku v levných koulích nemluvě.

Máme tedy úplně přestat přikrmovat?

Na tuhle jednoduchou otázku neumím odpovědět. Ochranářský princip předběžné opatrnosti by velel krmítko schovat a za ušetřené peníze vysadit nějaký hustý živý plot s bobulemi. Jenže jde to vysvětlit šestiletému dítěti, které vysedává za oknem a má radost z každého nového druhu? Nebudou bez blízkosti ptáků naše dny zase o něco šedivější a smutnější? Nepřestanou se lidé o ptáky zajímat, takže to ve výsledku jejich ochraně spíše uškodí? Nezmizí s odstraněním krmítka i výchovný prvek, směrující děti k zájmu o přírodu? Ani na tyhle otázky zatím odpověď neznám.

V jedné z nedávno vyšlých prací autoři vyslovují i jasné doporučení[1]: vyloučit krmení v rezervacích, omezit krmení v oblastech významných pro ohrožené druhy a vrátit se k přikrmování pouze v zimě. Naše domácí krmítko bude určitě zůstávat prázdné mnohem častěji než dosud. Ptáčkům přece chci pomáhat, jako v té první třídě. Jen dnes už vím, že krmítko dávám na okno hlavně kvůli sobě.

---

Zdeněk Vermouzek (ředitel ČSO), článek vyšel v časopise ČSO Ptačí svět 1/2022

podle Shutt J. D., Lees A. C. 2021: Killing with kindness: Does widespread generalised provisioning of wildlife help or hinder biodiversity conservation efforts? Biological Conservation 261: 109295 a dalších zdrojů.

[1] Shutt J. D., Trivedi U. H., Nicholls J. A. 2021: Faecal metabarcoding reveals pervasive long-distance impacts of garden bird feeding. Proc. R. Soc. B 288: 20210480.

---

Jak správně přikrmovat