Kukačka obecná bezpochyby patří mezi ty druhy našich ptáků, které každý zná, ale o nichž se ví buď málo, nebo o nichž se tradují mylná tvrzení. Známé volání samce kukačky pozná každé malé dítě – ať už se o ptactvo zajímá, či nikoli. Tím však poznání většinou končí. Není divu – kukačka žije velmi skrytým způsobem života, navíc pochází většina poznatků o její biologii z posledních deseti až dvaceti let (a tyto informace tedy neměly čas dostat se do populárně-vědeckých knížek pro širokou veřejnost). Podívejme se tedy do zákulisí života tohoto neobyčejného opeřence.Kukačku zná snad každý nejen kvůli jejímu nápadnému a nezaměnitelnému hlasovému projevu, ale i kvůli jejímu nezvyklému  způsobu hnízdění. Kukačka obecná si hnízdo sama nestaví, ale vejce snáší do hnízd drobných pěvců, živících svá mláďata hmyzem a stavících si většinou otevřená hnízda. Výběr hostitele je důležitý – vylíhne-li se kukaččí mládě např. v hnízdě stehlíka, nemá šanci na přežití, poněvadž není schopno strávit rostlinnou potravu, kterou pěstouni přinášejí. Avšak i mezi hmyzožravými hostiteli není výběr náhodný – ač je rákosník velký mnohem vzácnějším druhem než rákosník obecný (a očekávali bychom tedy, že vzácnější a tím pádem hůře nalezitelný druh bude parazitován méně), je frekvence parazitace vyšší právě u rákosníka velkého. Důvod je zřejmě ten, že rákosník velký lépe vykrmí náročná kukaččí mláďata, která skutečně při vylétnutí z jeho hnízd váží asi o třetinu více než mláďata vychovaná v hnízdech rákosníka obecného. Větší mláďata lépe přežívají a výběr většího hostitele je tedy rozumný.

Jednou s tradičních představ o kukačce je, že své vejce snese na zem, uchopí do zobáku a až pak vloží do hnízda hostitele. Podrobné sledování však ukázalo, že vejce, která kukaččí samice přenášejí v zobáku, jsou bezvýhradně vejce hostitele. Samice totiž po příletu na hostitelovo hnízdo jedno nebo i více jeho vajec pozře (buď přímo na hnízdě, nebo s vejcem odletí) a pak klade přímo do navštíveného hnízda a nikoli na zem. I když se kladení na zem běžně v populární literatuře uvádí, nebylo nikdy doloženo (nelze jej ovšem vyloučit při kladení do špatně přístupných hnízd).

Z výzkumu nejběžnějšího evropského hostitele kukačky – rákosníka obecného – je známo, že samice před parazitací hnízda nenápadně sleduje hostitelský pár při jeho stavbě z nějakého vysoko položeného pozorovacího „posedu“. Hnízdo navštěvuje před vlastní parazitací i několikrát, aby mohla nakladení svého vajíčka synchronizovat s kladením hostitele. Pokud by např. nakladla příliš brzo (před snesením prvního hostitelova vejce), hostitelé by parazitické vejce vždy vyhodili. Pokud by naopak nakladla příliš pozdě, vylíhlo by se parazitické mládě až pozdě a hrozilo by mu, že neobstojí v konkurenci se vzrostlými mláďaty pěstounů.

Poněvadž  jsou hostitelé vůči kladoucí samici často velmi agresivní (např. rákosníci velcí dokáží kladoucí samici uklovat až k smrti), klade většinou kukačka velice rychle – často trvá návštěva hnízda (spojená s odejmutím jednoho až dvou hostitelových vajec a nakladením vlastního vejce) méně než 10 vteřin (někdy je však kladení mnohem delší, i několik minut). Rychlé kladení je „rozumné“ – uvidí-li hostitelé kukačku na svém hnízdě, odmítnou parazitické vejce s větší pravděpodobností. Zvláštní je i skutečnost, že kukačky kladou téměř vždy odpoledne (zatímco pěvci kladou ráno). Předpokládalo se, že důvodem je méně častá přítomnost hostitelů na hnízdě odpoledne, tato představa se ale nepotvrdila. Proč tedy klade kukačka odpoledne, nevíme.

Právě schopnost hostitelů odmítat parazitická vejce vedla ke vzniku mimikry kukaččích vajec. Vejce, která se více podobají vejcím hostitele (jsou mimetická) nejsou hostiteli rozpoznána a úspěšně se vylíhnou. Naopak snadno rozpoznatelná nemimetická vejce jsou z hnízda vyhozena, hnízdo může být opuštěno, nebo hostitelé parazitické vajíčko zastaví hnízdním materiálem a snesou novou snůšku na staré zastavěné. Tímto procesem, kdy mimetická vejce přežívají a nemimetická jsou zničena, během evoluce vznikly mimikry kukaččích vajec. Jejich udržování je možné především proto, že  kukaččí samička se specializuje na jednoho nebo několik málo druhů hostitelů s podobně vypadajícími vejci – kdyby kladla svá vejce náhodně k různým hostitelům s vejci různého vzhledu, nemohly by mimikry nikdy vzniknout. Hostitelé se často snaží kukaččí vejce rozklovat. Tomu se parazit brání velmi  odolnou skořápkou – ta je způsobena nikoli větší tloušťkou skořápky, ale její větší hustotou a obsahem vápníku.

Kukaččí vejce jsou často bezmála dokonalými replikami vajec hostitele – podobnost tvaru, základního zbarvení a rozmístění skvrn je někdy až neuvěřitelná. Výzkumníci v Maďarsku často poznali, že se jedná o kukaččí vejce, až poté, co se z vejce vylíhlo mládě (to je od hostitelových rozpoznatelné snadno). Mimikry však často nejsou dokonalé a kukaččí vejce většinou snadno poznáme podle jeho větší velikosti (ve srovnání s vejci hostitelovými). I přesto jsou kukaččí vejce relativně velice malá vzhledem k velikosti těla samice – kukačky kladou relativně  nejmenší vejce mezi ptáky vůbec. Zajímavé je i to, že kladení probíhá obden (nikoli každý den jako u hostitelů), což samici dává více času k nalezení hnízda ve vhodném stadiu pro parazitaci a navíc je kukaččí vejce inkubováno už v  těle samice – embryo tím získává náskok oproti vejcím hostitele. Díky tomu se kukačka většinou vylíhne dříve než mláďata hostitele. Ty pak postihne neblahý osud – mládě kukačky, holé a slepé, teprve několik hodin po vylíhnutí postupně vytlačí z hnízda vejce či mláďata hostitele. Ten často jen nečinně přihlíží; pokud snůšku zrovna zahřívá, jen se nadzvedne a netečně sleduje, jak jeho potomstvo opouští hnízdo. Dokonce i když se mláďata vytlačená kukačkou zachytí na okraji hnízda, hostitel je ignoruje. Evidentně jako svá mláďata poznává jen holátka v hnízdě – ocitnou-li se mimo hnízdní kotlinku, už to pro něj (nebo ni) nejsou mláďata, ale něco cizího.

Díky svému fenomenálnímu fyzickému výkonu se mládě kukačky stává jediným obyvatelem hnízda a získává veškerou pěstounskou péči pro sebe. Žravost kukaččích mláďat je přímo pověstná, ale nehraje v ní roli nápadné červené zbarvení vnitřku zobáku, jak se uvádí snad v každé učebnici etologie a řadě populárních knížek. Hostitelé kukačky červenou barvu nijak nepreferují, roli zde hraje vokální žadonění, tedy pípání mláděte, které u velkých mláďat kukačky připomíná celou snůšku hostitele.

Ačkoli jsou hostitelé s to rozpoznat a odmítnout často velmi pěkně mimetická vejce parazita, nejsou schopni téhož výkonu s parazitickými mláďaty. Důvodem je zřejmě to, hostitelé kukačky se podobně jako téměř všichni pěvci učí rozpoznávat svá mláďata jako ta, která se jim vylíhla v hnízdě. Vylíhne-li se v hnízdě kukačka, hostitelé se jí naučí jako své mládě a nemohou jí pak odmítnout.

Při bližším pohledu na chování kukačky i hostitelů tedy vidíme celou řadu vzájemných přizpůsobení (adaptací). Kukačky se chovají nenápadně, kladou rychle, mají mimetická vejce, odolné skořápky, vylíhlá mláďata vyhazují snůšku hostitele, aby se zbavila nepohodlné konkurence. Hostitelé kukačku (nejen) u hnízda napadají, parazitické vejce vyhazují, nebo parazitované hnízdo opustí (především malí hostitelé, kteří nejsou schopni kukaččí vejce uchopit do zobáku a vyhodit; jejich problémem je i to, že pokusí-li se kukaččí vejce rozklovat, často si rozbijí i svá vlastní vejce). Mezi kukačkou a jejími hostiteli tak probíhá neustálý „závod ve zbrojení“ – obě strany (parazit i hostitel) táhnou do boje s různými zbraněmi a obrannými prostředky. Kukačka je sice asi nejlépe prozkoumaným hnízdním parazitem, ale i tak zůstává mnoho fascinujících otázek otevřených.