Bekasina otavní se představuje
Bekasina otavní patří mezi zástupce bahňáků z čeledi slukovitých. Často se pozorovatelům skrývá v mokřadní vegetaci, ale někdy se o sobě dá vědět svým nezaměnitelným zvukovým projevem. Vzhledem je ale poměrně nenápadná, tmavě hnědé skvrnění se světlými pruhy a bílým břichem ji poskytuje velmi dobré maskování.
„Bystrému zraku ovšem není nesnadno pozorovati zcela zřetelně vířivě vrčivý pohyb… (pozn. ocasních per)… při onom prudkém vznášení a snášení se.“ Takto píše o charakteristickém mečivém zvuku při zásnubním letu B. Záborský v knize Malý Brehm. Právě díky těmto zvukovým projevům si bekasina vysloužila pojmenování „nebeská koza“. Trefnou přezdívku, ale nemá jen v našich zemích, ale např. i v Německu, kde jí říkají Himmelsziege (himmels = nebeská, sziege = koza), Poláci ji nazývají koziołek a Finové taivaanlammas (nebeská ovce). Vědecký název Gallinago gallinago vychází ze spojení latinských slov gallina (slepice) a ago (podobá se). Výstižně ji pojmenovali na Slovensku Močiarnica mekotavá. Močiarnica odkazuje na prostředí – močiare (mokřady), kde se bekasiny přirozeně vyskytují. Podmáčená stanoviště jako jsou slaniska, bažiny, rašeliniště a podmáčené louky s krátkou hustou vegetací porostů ostřic představují nejdůležitější hnízdní prostředí, z čehož vyplývá fakt, že tento druh je silně vázaný na vodu.
Zvuk typického mečení, které bekasina vydává ocastními pery.
Zvuk tokajícího samce bekasiny otavní – tzv. tikání.
Vývoj početnosti aneb zmizí „nebeské kozy“ z oblohy?
Voda v zemědělské krajině schází v současné sobě nejen zemědělcům, ale i bekasinám, které na tento problém reagují rapidním poklesem jejich početnosti v posledních desetiletích. Ještě v 60. letech se jednalo o poměrně běžný druh, jak dokládá např. sledování populace v oblasti Náměště nad Oslavou. Tak zatímco ještě v roce 1959 zde byl počet hnízdících párů kolem 150, tak v roce 1989 to bylo již méně než 30 (Kubelka et. al 2019) V té době ale již docházelo k rozsáhlému odvodňování zemědělské krajiny především v důsledku budování meliorační sítě, vysoušení polních mokřadů a rovnání terénních depresí, kde se držela voda (Štibinger 2010).
Podle posledního mapování pro Atlas hnízdního rozšíření ptáků ČR z let 2014 – 2017 u nás hnízdí jen asi 400 – 600 párů bekasin. Také data z JPSP na grafu níže, ukazují na negativní trend v početnosti. Od roku kdy 1982 poklesla za posledních 40 let populace bekasiny o více než 80 %. Na podzim a z jara můžeme na našem území pozorovat menší hejnka táhnoucích ptáků do Středomoří a západní Evropy. Bekasiny se na svá hnízdiště vracejí v průběhu března a s tokem příliš neotálí. Hnízdí skrytě na zemi, kde kladou obvykle čtyři vejce nazelenalé barvy s hnědými skvrnami. Vejce inkubuje výhradně samice v rozmezí od 19 do 21 dní.
Bekasiny otavní vyhledávají potravu zejména v bahnitých mokřinách mělkých vodních ploch. Slouží jim k tomu dlouhý úzký zobák, který myslivci příznačně označují jako „píchák“. Je to taková pinzeta, jejíž špička je velmi citlivá a slouží k důmyslnému vyhledávání potravy buď tím, že se potravy přímo dotkne nebo zachytí její vibrace či dokonce změny tlaku v bahně. Nejčastěji se živí různými žížalami, pijavkami, larvami a dospělci hmyzu i drobnými vodními korýši.
Jak pozorovat bekasiny?
Na bekasiny je dobré zaměřit pozornost zvláště v období toku, kdy je možné zaznamenat teritoriální chování samců. Při pozorování bekasin zadávejte do databáze Avif vždy přesné místo nálezu, čas, typ zvukového projevu (typicky “mečení” nebo “tikání”). Důležité pro další zkoumání je tako zaznamenání projevů chování zejména pak takového, které buď nasvědčuje či přímo prokazuje hnízdění, jako je nález varujících ptáků nebo samotné hnízdo či přímo mláďata. Při pozorování je vhodné zároveň do poznámky k lokalitě popsat biotop, ve kterém jsme bekasinu spatřili, např. zda se jednalo o louku, pastvinu, prameniště či okraj rybníka. Jako možné hnízdění lze interpretovat zejména opakované pozorování bekasin ve vhodných biotopech s odstupem alespoň jednoho týdne od konce března do května. Pozorovat a hlavně zaznamenávat hlasové projevy bekasin se doporučuje ideálně do třech hodin po rozednění a večer po tři hodiny až do setmění, kdy je aktivita tokajících ptáků nejvyšší.
Ochrana bekasiny otavní v zemědělské krajině
Pro přežití stále se zmenšující populace bekasiny otavní v ČR bude klíčové zachování a obnova podmáčených stanovišť. Zamokřené travní porosty v zemědělské krajině představují pro bekasiny atraktivní prostředí pro hnízdění i nalézání potravy. Nejčastěji vyhledávají spíše extenzivně obhospodařované plochy. Na hnízdištích preferují déletrvající zamokření a vyšší vegetaci, v takových podmínkách jsou ochotné i prodloužit hnízdní období.
Vysoušení podmáčených ploch a polních mokřadů bylo základním předpokladem pro jejich budoucí využití pro zemědělskou činnost, ale zároveň to vedlo ke stále menšímu výskytu mokřadních druhů ptáků. S ohledem na to, že ztráta přirozených habitatů hraje největší roli v jejich úbytku má zásadní význam ochrana těchto stanovišť skrze vhodný management.
Kosení a zarůstání luk
Pro mokřadní druhy ptáky, mezi které bekasina patří, představuje riziko hnízdění na loukách, kde probíhá kosení, smykování, vláčení, odstraňování stařiny, nebo válcování. Nález samotného hnízda je v hustější vegetaci poměrně obtížný a v některých případech se jedná spíše o náhodu, proto u tohoto druhu není dohledávání a značení jednotlivých hnízd příliš efektivním řešením. Namísto toho je lepší podmáčené plochy ponechat v době hnízdění nepokosené a posunout seč do druhé poloviny léta. Navíc je možné, aby zemědělec požádal Agenturu ochrany přírody a krajiny o zakreslení mokřadu jako ekologicky významného prvku do Veřejného registru půdy (LPIS). Na plochu mokřadu může díky tomu stále uplatňovat zemědělské dotace jako na okolní louku.
Při způsobu kosení je podstatné zachovat pravidlo seče od středu do krajů, které umožní zvířatům bezpečnější přesun do navazujícího porostu. Tato podmínka je ale dnes již nedílnou součástí agro-environmnentálně klimatických opatření zaměřených na ošetřování travních porostů. Roli v přežívání polních zvířat hraje také výška kosení, která by měla být alespoň 6 cm a rychlost pojezdu techniky. Zde platí úměrnost, čím nižší pojezdová rychlost, tím spíše mají zvířata šanci včas před strojem uniknout. Pozitivní vliv na kvalitu travních porostů má jejich pravidelné kosení (alespoň 1 x za rok se pokosí celá plocha). Kosení po etapách zároveň umožňuje vznik cenné mozaiky, ze které profituje hmyz a kvetoucí dvouděložné rostliny.
Nedosečená místa je možné, namísto jejich vysekání v pozdním létě, nechat spást dobytkem, který může napomoci vysemenění méně konkurenčně schopných bylin a navíc kopyty a válením se v hlíně vytváří obnažené místa bez vegetace. Naopak ponechání luk ladem a bez jakékoliv údržby vede k jejich zarůstání nálety a vysokou vegetací (u mokřin zejména rákosem či chrasticí). Bahňáci se takto zarostlým loukám vyhýbají. Bekasiny preferují porost složený z jednotlivých travních drnů o vzrůstu do 30 cm.
Extenzivní pastviny
Extenzivní pastviny, kde se přirozeně střídají plochy s vyšší a nižší vegetací, mohou být pro bekasiny a další bahňáky zajímavějším životním prostředím než louky. Vyšší heterogenita prostředí nabízí lepší úkryt pro hnízdo i samotná mláďata. Různé druhy hospodářských nebo spíše divokých druhů spásačů jako jsou např. pratuři nebo exmoorští pony spásají pastviny odlišným způsobem. Pastva ovcí je vhodná spíše pro menší pastviny a tam, kde dochází ke střídání seče a pastvy. Navíc se silně zarostlými plochami s třtinou nebo jinými hrubšími travami si neporadí prakticky vůbec a při špatném načasování vede k zahušťování travního drnu. Skot dokáže díky složenému žaludku a symbiotickým bakteriím v bachoru strávit i hůře rozložitelnou celulózu, navíc vegetaci u země vyškubává, čímž porost naopak tvoří řidším.
Přítomnost trusu na pastvině láká koprofágní druhy hmyzu živící se exkrementy. Riziko zničení hnízda rošlápnutím nebo jeho zalehnutím je na podmáčených pastvinách zanedbatelné a oblibu (úspěšného) hnízdění leckdy v těsné blízkosti velkých spásačů dokládají zkušenosti z ptačího parku Josefovské louky.
Vhodný management pastvy kopytníků
Na kvalitu pastviny má kromě vhodně zvolené druhové skladby zvířat také jejich počet na hektar. Neexistuje univerzální pravidlo, které bychom mohli použít jako např. maximální počet velkých dobytčích jednotek na hektar, aby byla splněna podmínky extenzity. Při plánování pastvy je vždy nutné zvážit více faktorů jakým je charakter vegetace, sklon a tvar pastevní plochy, načasování pastvy v průběhu roku nebo vývoj počasí v daném období. Pastviny by měly být přihnojovány pouze trusem pasoucích se zvířat, která jsou ošetřována antiparazitiky a dalšími léčivy, jen v případě, kdy je to prokazatelně potřeba s ohledem na laboratorní výsledky rozboru trusu, který si chovatelé nechávají zjišťovat.
Nízký počet zvířat na konkrétní pastvině znamená její nedostatečné spasení a tedy i riziko zarůstání a degradace stanoviště vlivem přirozené sukcese. Naopak příliš intenzivní pastva neposkytuje ptákům plochy s dostatečným vegetačním krytem a mládata může vystavit predaci. Dobytek má tendenci se stahovat do blízkosti pramenišť. Jak ukazují data např. ze západních Čech, tak právě to jsou místa, která bekasiny využívají k hnízdění. Pastva by neměla probíhat na celé zamokřené ploše, ale vždy jen na její části, aby nedošlo k přílišnému přepasení a citlivější druhy měli klid na hnízdění.
Navíc opakované sešlapávání půdy v konkrétním místě může způsobit její zhutnění, v důsledku čehož se mohou zhoršit retenční schopnosti a může dojít k povrchovému odnosu půdy. Zvýšené množství výkalů na pastvině zvyšuje riziko eutrofizace prostředí a tím i změnu druhového složení rostlin. Pro přirozenou regeneraci pastevních porostů se doporučuje nedovolit dobytku, aby spásl více než 50 % dostupné biomasy, čehož lze docílit rozdělením pastviny na více částí a pak mezi nimi zvířata podle potřeby přehánět.
Podmáčené plochy v zemědělské krajině
Bekasiny preferují vytvoření středně vysokého travního porostu s drny o výšce do 15 cm, ideálně přepasené na podzim předešlého roku. Dále by měl být umožněn rozvoj vyšších trsů (více než 25 cm) s omezením pastvy a snaha o udržení podmáčených ploch až do srpna. Zda se voda v místě udrží, je ovlivnitelnitelné jen do určité míry, vzhledem k tomu, že je z velké části je dáno zejména vývojem počasí v daném roce. Z jara vznikají za dešťů na řadě míst polní mokřady a kaluže, které ale po nástupu suchého léta většinou mizí.
V místech s dostatečně vysokou hladinou spodní vody nebo v případě pramenišť, může voda na těchto místech vydržet až do léta a bekasiny i další bahňáci, tak mají šanci úspěšně vyhnízdit. V takovém případě pochopitelně není možné tuto plochu zemědělsky využívat, neměla by však zůstat bez údržby, jinak hrozí zarůstání sítinami, rákosem, chrasticí nebo vytrvalými travami. Řešením rozhodně není umělé zahloubení těchto tůní a vytváření nových rybníků
Vhodný management podmáčených ploch
Při plánování vhodného managementu mokřadů v zemědělské krajině je podstatné nejprve zjistit, zda se jedná o plochu v minulosti meliorovanou. V takovém případě lze úspěchu dosáhnout přerušením či zablokováním drenáže. Na území ČR máme meliorovaných asi čtvrtinu všech zemědělských pozemků. V některých případech pomůže i zablokování jedné meliorační trubky. Bekasiny dokáží zahnízdit už na ploše o velikosti 0,2 ha trsnatého travního porostu, ale se zvýšeným rizikem predace hnízda. Okraje mělkých tůní jsou ideálním potravním stanoviště nejen pro bekasiny, ale i pro celou řadu dalších bahňáků, zejména pro vodouše rudonohého. Udržení hladiny vody v sušších letních měsících můžeme docílit pomocí pravidelné údržby mokřadu, kdy zabráníme jeho zarůstání např. stržením drnu s využitím bagru. Narušování drnu by mělo probíhat v období časného jara (do začátku března) nebo na podzim (od října), po vyhnízdění ptáků.
Zakládání polních mokřadů/tůní by mělo být plánováno s ohledem na topografii terénu, aby byla plocha schopná v budoucnu zadržovat vodu. Zároveň se nabízí vybrat méně produktivní travní plochy, aby zemědělci nevznikla zbytečná ztráta. Rozmanitá topografie umožňuje vznik mozaiky nepravidelných vodních a podmáčených ploch, které periodicky vysychají a představují životní prostředí pro druhy, kterým trvalé zamokření neprospívá (typicky larvy tiplic). Hloubka tůní by neměla přesáhnout více než 1,5 m a v různých částech by měla být kaskádovitě vysvahovaná s co možná nejvíce nepravidelnou břehovou linii. Možností je i vybudování tzv. svejlu – průlehu, který zadržuje vodu po vrstevnici a uplatní se zejména ve svažitějším terénu.
Bekasiny v ptačích parcích ČSO
Bekasiny můžeme v průběhu hnízdní sezóny a na tahu pozorovat také v ptačích parcích. Jsou již tradičním hnízdním obyvatelem našeho nejstaršího ptačího parku Josefovské louky. V roce 2023 a 2022 zde na jarním tahu pozoroval správce parku Břeněk Michálek hejna o více než 50 ptácích. Bekasiny zde také pravidelně zimují. Objevují se ale i v dalších ptačích parcích, třeba na Mnišských loukách nebo Zbudovských Blatech. Provádíme zde vhodný management, který zamezuje zarůstání těchto ploch – paseme zde velké kopytníky (exmoorské pony, pratury) vyřezáváme náletové dřeviny a a vytváříme mělké tůně tzv. „ptačníky“ , které udržujeme sekáním rákosin a strháváním drnu s cílem přilákat k nim právě bahňáky.
V ptačím parku Kosteliska, kde bekasiny hnízdí, doplňuje vyřezávání dřevin navíc pastva ovcí a uherského stepního skotu, který vytváří ideální podmínky pro druhovou rozmanitost. V péči o ptačí parky to pro nás znamená jedno: velcí kopytníci = velcí pomocníci. Pomáhají louku spásat, čím zamezují přerůstání vegetace, rozdupáváním a válením v hlíně vytvářejí plochy pro hmyz.
Použité zdroje:
Bolhuis, J. J., Giraldeau, L.-A., & Hogan, J. A. (2021). The Behavior of Animals: Mechanisms, Function, and Evolution. John Wiley & Sons.
Červený, J., Šťastný, K., Koubek, P. (2016). Zvěř: Ottova encyklopedie. Ottovo nakladatelství.
Fučík, P. (2015). Metodickỳ postup pro hodnocení vlivu pastvy skotu na půdní vlastnosti, množství a jakost vody a biodiverzitu v krajině. VÚMOP, v.v.i.
Hoodless, A. N., Ewald, J. A., & Baines, D. (2007). Habitat use and diet of Common Snipe Gallinago gallinago breeding on moorland in northern England. Bird Study, 54(2), 182–191. https://doi.org/10.1080/00063650709461474
Jobling, J. A. (2010). Helm Dictionary of Scientific Bird Names. A&C Black.
Kubelka, V., Zámečník, V., Slabeyová, K., Škorpíková, V., & Šálek, M. (2019). Threats and conservation of meadow-breeding shorebirds in the Czech Republic and Slovakia. Wader Study, 125, 164–174. https://doi.org/10.18194/ws.00124
Lars Svensson, K. M. (2016). Ptáci Evropy, Severní Afriky a Blízkého východu. Ševčík
Schröpfer L. (2010). Bekasina otavní (Gallinago gallinago) – metodika zjišťování hnízdního výskytu. Vanellus 5: 32-34.
Silva-Monteiro, M., Pehlak, H., Fokker, C., Kingma, D., & Kleijn, D. (2021). Habitats supporting wader communities in Europe and relations between agricultural land use and breeding densities: A review. Global Ecology and Conservation, 28, e01657. https://doi.org/10.1016/j.gecco.2021.e01657
Šťastný, K., Bejček, V., Mikuláš, I., & Telenský, T. (2021). Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 2014-2017. Aventinum.
ŠTIBINGER, Jakub a KULHAVÝ, Zbyněk. Úpravy vodního režimu půd odvodněním: monografie : uživatelský výstup projektu 2B06022. V Praze: ČZU, 2010. ISBN isbn978-80-213-2132-8.
Záborský B. (1942): Malý Brehm, svazek II. Ptáci. Nakladatelství I. L.Kober, Praha.
Zámečník, V. (2013). Metodická příručka pro praktickou ochranu ptáků v zemědělské krajině. AOPK ČR, Praha. B.
https://www.ceska-krajina.cz/1738/pastva-ovci-vyhubila-na-rade-mist-vzacne-kvetiny-a-ohrozene-motyly/
Vznik článku byl podpořen Pardubickým krajem, Ministerstvem životního prostředí a Německou spolkovou nadací pro životní prostředí (DBU).
