Současné způsoby hospodaření ponechávají jen omezené možnosti pro přežívání celé řady dříve běžných druhů rostlin a živočichů. Týká se to zejména zemědělství, kde došlo v posledních desetiletích k celé řadě změn ať už z pohledu struktury krajiny, aplikovaných postupů hospodaření nebo používané techniky.
Pokles druhové diverzity je přitom problematický nejen z pohledu zdravého fungování přírodních ekosystémů, ale v konečném důsledku může mít i nedozírné dopady na ekonomiku hospodaření. Týká se to zejména komodit, které jsou úzce závislé na „pomoci“ přírody, především opylovačů. Zdravý ekosystém přitom plní také další funkce přínosné pro zemědělství včetně biologické ochrany. Nelze opomenout také význam zemědělství při formování a udržování atraktivní krajiny pro plnohodnotný život venkovských komunit.
Význam a nutnost zachování a dalšího rozvoje ekologické stability v rámci stávající zemědělské praxe je dlouhodobě součástí všech klíčových strategických dokumentů jak na vládní úrovni, tak i na úrovni Ministerstva zemědělství i Ministerstva životního prostředí. Příležitostí pro zvýšenou podporu těchto funkcí byl zejména vstup do Evropské unie v roce 2004, který přinesl do zemědělství prostředky Společné zemědělské politiky EU (dále jen SZP), zejména v rámci Programu rozvoje venkova. Jeho významnou součástí jsou i agroenvironmentálně-klimatická opatření (dále jen AEKO), jejichž úkolem je podpořit způsoby využití zemědělské půdy, které jsou v souladu s ochranou a zlepšením životního prostředí, krajiny a jejich vlastností. Dále podporují zachování obhospodařovaných území vysoké přírodní hodnoty, přírodních zdrojů, biologické rozmanitosti a údržbu krajiny.
Zatímco na travních porostech prakticky všichni zemědělci AEKO využívají, na orné půdě je jedná spíše o výjimky. Je však pravdou, že nabídka opatření je oproti jiným zemím značně omezená a spolupráce mezi zemědělci a ochranou přírody mimo zvláště chráněná území prakticky chybí. Často zemědělci ani netuší, jaké možnosti stávající opatření přinášejí a jak je optimálně v rámci farmy využívat. Zkušenosti ze zahraničí přitom dokládají, že v mnoha případech hrají právě tyto nástroje klíčovou roli při podpoře rostlinných i živočišných druhů zemědělské krajiny.
Hlavním opatřením na podporu biodoverzity na orné půdě je opatření biopásy. Jejich původní verzi, která je součástí agroenvironmentálnách opatření od roku 2004, doplnila v roce 2015 varianta zacílená na opylovače, tzv. Nektarodárný biopás. Původní biopás je od roku 2015 označován jako Krmný biopás. Rozdíly mezi oběmi variantami už napovídá jejich název. Krmný biopás je zacílený na podporu potravní nabídky na orné půdě pro semenonožravé ptačí druhy, drobné savce nebo srnčí zvěř, ale díky kvetoucím druhům je částečně atraktivní i pro opylovače. Dominantní složku biopásu tvoří obilovina a seje se každoročně dle podmínek opatření. Nektarodárné biopásy mají za cíl především podpořit opylovatele. Dominantní složku tvoří jeteloviny. Biopás je v rámci 5letého závazku dvouletý a tříletý. Více detailů o podmínkách opatření Biopásy najdete zde.
Jak dokládá výzkum, obě varianty biopásů jsou přínosné. Nektarodárné biopásy sledovala Anna Šrámková z České zemědělské univerzity a své poznatky shrnula do tohoto článku. Krmné biopásy sleduje Martin Šálek z Akademie věd ČR a první výsledky rovněž potvrzují jejich přínos pro ptactvo nebo zajíce. Rovněž samotní zemědělci, kteří biopásy dělají, pozorují v biopásech více života než na okolních polích. Bohužel se v roce 2016 se titul Biopásy realizoval jen na necelých 2000 ha. Pokud bychom vzali průměrnou šíři biopásu 12 m, představuje tato výměra zhruba 1600 km linií a cca 0,07 % rozlohy orné půdy. Nezbývá tak jen doufat, že si biopásy najdou cestu k většině našich zemědělců a přispějí k zastavení ubývající druhové pestrosti.
Václav Zámečník
Článek vznikl v rámci projektu podpořeného Ministerstvem zemědělství ČR.
