Houkání přepisované jako „půůůjď“ si lidé vysvětlovali jako lákání na onen svět. Zvědaví sýčci se navíc občas nechali přilákat světlem v okně, a protože se celou noc svítilo obvykle jen u těžce nemocných, pověra byla na světě. Sýčci si svým hlasem a chováním neprávem vysloužili označení poslů smrti či průvodců posmrtným životem, a to nejen u nás, ale v některých starých kulturách, jako byli Féničané, staří Číňané nebo Egypťané. Ve středověku byly sovy včetně sýčků dokonce součástí ďábelské trojice spolu s kozlem a opicí. Naopak mnohé staré národy v Mezopotámii, starověkém Řecku nebo Sýrii si sýčka vážili, zobrazovali ho na cenných uměleckých předmětech, brali ho jako symbol moudrosti nebo ho například při pohřbívání dávali do hrobů jako dobrého průvodce při přechodu na onen svět. Jako dobré znamení sýčky vnímali i Athéňané, kteří si sovy dokonce vozili s sebou do bitev, aby mohli jejich vypuštěním dodat odvahu vojákům.
Dosavadní výzkum pracovníků ČSO provedený na datech o výskytu sýčka a počtu zemřelých v celkem 51 obcích ukázal, že lidé ve vesnicích obydlených sýčky neumírají častěji než lidé v sýčky neobsazených vesnicích. Při současném počtu sýčků v Česku je tedy zaslechnutí naříkavého „půůůjď“ spíše důvodem k radosti, protože k zaslechnutí této ohrožené sovy je potřeba velká dávka štěstí.