V pátek 25. listopadu jsme se ve Vrchlabí naposledy rozloučili s předsedou České společnosti ornitologické Jiřím Flouskem.
Zveřejňujeme smuteční projevy Jiřího Dvořáka ze Správy Krkonošského národního parku a Petra Voříška z kanceláře České společnosti ornitologické.
Naděje. Naděje a víra v lepší dny příští – to byly pocity, které provázely nás, kteří jsme se sešli v tento smutný předzimní den k uctění památky člověka, kterého jsme měli rádi, uznávali i obdivovali, který byl naším přítelem a rádcem. A v první řadě byl pevnou součástí své rodiny – manželem, otcem a několik let už i dědečkem.
Přinuceni nespravedlivým – aspoň tak nám to nyní určitě připadá – osudem, přišli jsme se rozloučit s Jirkou Flouskem.
Člověkem širokých zájmů a pevných zásad, člověkem žijícím pro svoji práci, která ale v jeho případě byla zároveň i koníčkem a posláním. Svůj život spojil s prací pro přírodu, její ochranu a poznání. Rodina byl neochvějný základ, ze kterého vycházel, ale dalšími souputníky jeho života byli létající obratlovci, tedy ptáci a netopýři, ale také šelmy nebo drobní savci. Svoji profesi zoologa časem doplnila starost o věc ještě důležitější – o životní prostředí těchto tvorů a pochopitelně i nás lidí. Od dětství odchovaný skautskými ideály se snažil po celý život, až do posledních dní, hledat cesty soužití člověka s přírodou, především horskou.
Ne každý z nás, kteří tu nyní bezmocně, překvapeně a snad i s pocitem křivdy stojíme nad rakví doktora přírodních věd Jiřího Flouska – zná dost dobře životaběh tohoto našeho přítele, kolegy a souputníka životem pracovním i soukromým.
Jirka Flousek se narodil v Náchodě 23. srpna 1957.
Tedy zasazeno do kontextu doby v roce, kdy zemřelého prezidenta Antonína Zápotockého nahradil Antonín Novotný, kdy se poprvé po 400 letech v českých zemích znovu objevil los a kdy byl v Sovětském svazu vypuštěn Sputnik 2 se psem Lajkou na palubě. A jen o den dřív než Jiří se narodila v Praze jeho budoucí manželka Zdeňka…
Rodina Flouskových žila v Hronově, otec pracoval v místním ČKD a srdcem byl skaut a turista, s oběma dětmi – tedy i se sestrou Zuzkou – často chodili do přírody. Maminka byla vedoucí cukrárny (proto byl Jiří odborníkem na sladké) a pocházela z podkrkonošské Víchové nad Jizerou – tedy je první nitka do Krkonoš. Jiří vychodil hronovskou základní devítiletou školu a v letech 1972–76 studoval na gymnáziu v Náchodě. Už během středoškolského studia se příroda stala jeho hlavním zájmem, navštěvoval přírodovědné kroužky, včetně vyhlášeného královéhradeckého, jezdil na pověstnou terénní biologickou stanici v Serrahnu v NDR; první studentská práce se zabývala konipasy horskými. Volba vysoké školy pak byla jasná – Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy. Obor odborná biologie se specializací na systematickou zoologii studoval v letech 1976–1981 a ukončení studia státní závěrečnou zkouškou a červeným diplomem mu před jméno přidalo titul RNDr. Důležitější však byla průprava skvělými přírodovědci – Vladimír Hanák ho přivedl k netopýrům, Petr Vlasák k ekologii ptáků a dalších obratlovců, všechny vyjmenovat nelze.
Důležitým datem je pondělí 14. září 1981, kdy čerstvý absolvent UK nastupuje do práce ke svému prvnímu a zároveň už i poslednímu zaměstnavateli – Správě Krkonošského národního parku. Štíhlý mladičký samostatný odborný referent ochrany přírody po čtrnácti dnech nástupní praxe mění zeleň lesa za maskovací khaki – odchází na základní vojenskou službu, jako kádrově nepříliš spolehlivý k železničnímu vojsku působícímu v uhelném velkolomu Most. Za rok vojákování ale také stihne promoci a 13. března 1982 svatbu se Zdeňkou, spolužačkou ze studií. Vzniká tak rodina, do které postupně přibývají děti Klára, Martin a Petr.
Od října 1982 už trvale pracuje jako ochranář přírody – zoolog na odboru ochrany přírody tehdy jediného českého národního parku. Vytyčuje si a každoročně prochází 11 ptačích transektů, jejichž dnes téměř čtyřicetiletá souvislá řada je unikátní sérií pozorování. Soukromě se pustí do zdánlivě nepraktického intenzivního studia angličtiny, což se ukáže být nesmírně užitečným v době po roce 1989, kdy je zpočátku jedním z nemnoha, schopných na úrovni komunikovat s náhle otevřeným západním světem. S tím přímo souviselo jeho zastupování národního parku i České republiky v Bonské konvenci nebo Ramsarské dohodě. Konečně jsou oceněny a využity jeho rostoucí zkušenosti: v červnu roku 1992 se stává vedoucím oddělení speciální ochrany přírody, v květnu 1993 po obhájení doktorandské disertační práce „Společenstva ptáků a drobných savců v imisemi postižených oblastech Krkonoš – struktura a vývoj“ získává tzv. velký doktorát a po změně struktury Správy KRNAP v roce 1994, kdy Správa převzala péči o lesy, se od 1. dubna stává náměstkem ředitele – vedoucím odboru ochrany přírody. Tuto funkci vykonával s plným osobním nasazením po dlouhých 15 let. I při náročné funkci, spojené někdy až s téměř donkichotskými souboji za a pro přírodu a krajinu Krkonoš se nevzdával milované odborné a terénní práce v oblasti ornitologie a chiropterologie. Pro odbornou činnost se mu ruce poněkud uvolnily, když se po reorganizaci Správy NP stává v roce 2009 „jen“ odborným pracovníkem odboru ochrany lesních a nelesních ekosystémů. Tím zůstal až do plánovaného odchodu do důchodu, který se s předáváním funkce i zkušeností jeho nástupkyni protáhl až do začátku léta letošního roku. Uvolněné ruce ale znamenaly další práci – na nových Zásadách péče o národní park, na mnoha projektech včetně mezinárodních, jako byly managementové plány pro nová chráněná území v Gruzii, výzkum a ochrana rybáků dlouhoocasých na Svalbardu nebo monitoring šelem v Krkonoších. Vedl také Ornitologickou sekci při Správě KRNAP a byl redaktorem ročenky Prunella.
O další významné činnosti Jiřího Flouska na poli ornitologie mimo domovské pracoviště za chvíli pohovoří další řečník – mě dovolte Jiřího ještě krátce připomenout i z jiných pohledů než profesních. Byť třeba v případě knih obojí blízce souvisí: Jirkova po desetiletí budovaná zoologická a především ornitologická knihovna je obdivuhodná a najdete v ní snad všechna zásadní atlasová díla i stovky separátů. Součástí knihovny je ovšem i bohatá fonotéka, která hovoří o Jirkově oblibě folkových písničkářů – Merty, Bitové, Mišíka, ale hlavně Boba Dylana, jehož diskografii i literaturu měl téměř kompletní a nevynechal žádný jeho koncert v Česku; podobně tomu bylo s vrchlabskými Antidiskotékami Jiřího Černého. Ostatně Dylanova hudba nás provází celým tímto rozloučením.
Také velmi rád cestoval – služebně i soukromě projel slušný kus světa. Kupodivu ho nejvíc lákaly pustiny, především ty chladné – vysoké hory a daleký sever. Špicberky, Ladakh, Tibet, jehož znevolněný lid se snažil podporovat v rámci spolku Češi Tibet podporují; spolu s manželkou Zdenkou spoluzakládali spolek Namasté Nepál, pomáhající chudým obyvatelům himálajské země.
Odpočíval vlastně někdy? Kupodivu ano, s Dylanem a novinami doma ve Vrchlabí, s rodinou nejčastěji na chalupě u Ptáčkových na Rýchorách, na dalekých cestách. S přáteli při tradičním pečení vánoček na Skalce nebo během sčítání netopýrů ve štolách…
Ale asi odpočíval málo. Už od minulé zimy nebyl ve své kůži, při jarní pracovní cestě do Gruzie a Arménie se začaly projevovat známky nemoci, která ho v polovině května zcela nečekaným bleskovým atakem upoutala na dlouhý půlrok na lůžko. Bez možnosti pohybu, při plném vědomí. Současná medicína dokáže mnoho, a tak jsme všichni pevně doufali, v posledních Jiřího dnech alespoň čekali na zázrak. Ale ten se, bohužel, v tomto případě nekonal.
Jiří Flousek v pondělí 14. listopadu 2022 ztratil poslední zbytek sil, se kterými bojoval o život.
Proto jsme nyní tady a loučíme se. S tátou a dědečkem, manželem a bratrem, s kamarádem a kolegou. S člověkem zásadovým a moudrým, ovšem také přátelským a zábavným. Ale rozhodně příliš mladým na to, aby už odcházel. On neodešel. Odlétl, s podzimem, s posledními tažnými ptáky.
Jiří, čest tvojí památce.
Jiří Dvořák
Milá Zdeňko, vážení pozůstalí, přátelé!
Dovolte mi pronést pár slov na rozloučenou s Jirkou Flouskem, jakkoliv je těžké se vyjádřit pouhými slovy a neopakovat to, co již všichni víme nebo co bylo vyřčeno.
Tak jako mnoho jiných ornitologů, i Jirka začal svůj zájem o přírodu projevovat již od mládí. V Hronově, kde prožil dětství, ve skautu a turistickém oddíle, na soutěžích Natura Semper Viva, při kroužkování s Pavlem Žďárkem na Rozkoši, na Senném na východním Slovensku nebo na neoficiální„univerzitě českých ornitologů“ u Huberta Webera v tehdejším východoněmeckém Sehrranu. Všude tam sbíral zkušenosti a získával přátele, některé na celý život. Se svým přístupem k lidem neměl ani později o přátele nouzi.
Na vysněnou aspiranturu po skončení studia na přírodovědecké fakultě nenastoupil. Jeho přesvědčení se neslučovalo s komunistickým režimem, který i od zoologů vyžadoval konformní chování, podmínkou aspirantury by pravděpodobně byl i vstup do KSČ. Jirka své svědomí za kariéru nevyměnil. I když se nestal akademickým vědcem, jeho výsledky rozhodně nezapadly a spoluautory svých vědeckých publikací Jirka udivoval strukturovaným vědeckým myšlením a trefnými připomínkami k rukopisům.
Svou další práci i život spojil s horami a Krkonošemi. Vztah k horám, severu a drsné přírodě musel snad mít vrozený. Stejně jako fyzickou odolnost a houževnatost v terénu. Dlouhodobý monitoring ptáků se bez jisté míry zarputilosti dělat nedá, Jirka to dokazoval svými dlouhými řadami sčítání ptáků v Krkonoších. Jeho úsilí o poznání a popis krkonošské avifauny vyvrcholilo dvěma atlasy hnízdního rozšíření ptáků Krkonoš. Při práci na druhém z nich dosáhl i prvenství – jako dosud jediný člověk v naší zemi dokázal, že jistý kolega odevzdal svou práci včas! Zda to bylo díky Jirkově laskavosti v kombinaci s důsledností a spolehlivostí, v nichž šel sám vždy příkladem, se ho již nezeptáme.
Obrovskou úlevou a vzpruhou byl pro Jirku pád komunistického režimu. Otevřely se hranice a Jirka toho využíval. Pro získání nových zkušeností, poznávání přírody a jiných kultur. Hodně ho ovlivnila cesta do USA v 90. letech. Dodala mu také elán do ochranářské práce. A bylo ho potřeba, příroda jeho Krkonoš byla pod stále větším tlakem. Jirka ji bránil, seč mohl. Na pomoc si bral vědu a fakta, argumentoval, přesvědčoval, vyjednával. I zde dokázal být, když šlo o podstatné věci, důsledný a nesmlouvavý. Na jednání byl vždy skvěle připraven a argumentačně vybaven.
Jirka se angažoval i na mezinárodní scéně, zastupoval Českou republiku v orgánech mezinárodních ochranářských konvencí, byl platným delegátem Evropské rady pro sčítání ptáků za ČR. Již v 80. letech stál u zrodu mezinárodního programu Významná ptačí území v tehdejším Československu, z nichž se posléze staly Ptačí oblasti. Přispíval i vlastní prací v terénu k tomu, aby se o těchto územích a jejich ptačích obyvatelích vědělo co nejvíce.
Svůj život Jirka spojil také s Československou, později Českou společností ornitologickou, jíž byl členem od roku 1973. Jeho působení v ČSO, vždy na ryze dobrovolnickém základě, vyvrcholilo tím, že byl v roce 2010 zvolen předsedou. V této funkci uplatnil všechny své znalosti, zkušenosti a osobnostní vlastnosti. Zejména však zájem o to, aby ČSO vzkvétala a byla prospěšná hlavně ptákům. Vždy byl oporou zaměstnancům ČSO, s nimiž ovšem dovedl i nesouhlasit. Ale i to se musí umět a Jirka to uměl. Jemně, noblesně, se zájmem o to, co si myslí ostatní. A za dobře odvedenou práci nikdy neopomněl poděkovat. Je i jeho velkou zásluhou, že ČSO se za dobu jeho předsednictví stala organizací vyhledávanou zájemci o ptactvo, respektovanou u veřejnosti a úřadů a silnou ekonomicky. A hlavně více a více přispívající k poznání a praktické ochraně ptáků.
Přesto mu asi vždy bylo nejlépe v terénu. Při hledání hnízda kulíka hnědého či budníčka zeleného, stejně jako při rutinním pravidelném sčítání. Ptáky znal výborně, učil je poznávat i ostatní a ti z nás, kdo něco neznali, se v jeho přítomnosti nikdy nestyděli své nedostatky přiznat. Jeho nadšení se neomezovalo jen na ptáky, v zimě pravidelně a dlouhodobě organizoval a sám se aktivně účastnil sčítání netopýrů na zimovištích v Krkonoších a Orlických horách. Dlouhodobě také sledoval populační dynamiku drobných savců, koordinoval monitoring velkých šelem v Krkonoších. Zde se asi ještě projevovala stará zoologická škola, která podporovala pohled na přírodu jako na jeden celek.
Stejně tak rád cestoval s batohem do jiných světových hor. Učarovaly mu Himaláje, Nepál, Tibet. I tam se kromě zájmu o přírodu projevil Jirkův smysl pro spravedlnost a lidská práva. Když jsme společně v Tibetu darovali pastevcům propašovaný obrázek dalajlamy, nedalo se poznat, zda mají větší radost oni, nebo Jirka z toho, že oni mají radost.
Svoje zkušenosti s ochranou přírody v posledních letech Jirka předával kolegům v Gruzii. V místech, kam jezdil na omezenou dobu, prokázal výskyt druhů dosud tam nezjištěných, poskytl stovky dalších cenných záznamů a jeho přístup a zkušenosti mu přinesly čestnou, avšak náročnou funkci tamady – předsedajícího – při mnoha oslavách.
Cokoli Jirka dělal, dělal důkladně a poctivě, někdy i na úkor svého zdraví. To vše s podporou a pochopením své rodiny. Pokud jim to čas dovolil, podnikali s manželkou Zdeňkou cesty do hor a účastnili se spolu akcí s dalšími podobně naladěnými přáteli. A mnozí z nás dodnes vzpomínají na návštěvy u Flousků doma ve Vrchlabí, na vynikající Zdenčino kyselo, na povídání nad čajem či sklenkou vína v pokoji plném knih o ptácích.
Jirka již bohužel nestihl okomentovat rukopis vědecké knihy o ptácích hor, kam přispěl jako spoluautor a která vyjde příští rok v jednom prestižním britském nakladatelství. Již se nestihl pustit do výzkumu svých oblíbených kosů horských. A už se nedočkal zákazu jedovatého olova ve střelivu, kterému se věnoval s obrovskou energií.
Stejně tak si už Jirka se stejně zaujatými kamarády neužije poslech písní Boba Dylana. Nezažijeme s ním další košt vína ve Valticích a cestu pěšky v březnovém odpoledni zpět do Mikulova. Jirka už nebude okouzlovat svým přirozeným šarmem na ornitologickém plese, ani nedoplní chybějící mezeru nebo předložku v rukopise.
Svět bez Jirky nebude to, co býval.
Jirkův život byl ale tak bohatý a Jirka toho na tomto světě vykonal a zanechal tolik, že na něho budeme vzpomínat jen s úctou a pokorou. A v jeho odkazu budeme hledat inspiraci.
Jirko, děkujeme!
Petr Voříšek