Text a foto Jan Pláteník
So 18.5.2019: Cesta na východ
Stepantsminda skrývá ještě jednu ornitologickou zajímavost: ve zdejším městském parku lze pozorovat budníčka žlutavého. Před snídaní jsem se tam tedy na vlastní pěst vydal, jasně že jsem po včerejší túře také unavený, ale co bych pro nový druh neudělal…
Je čisté, chladné ráno, slunce ještě do údolí nesvítí. Všude zpívají pěnkavy obecné a přímo před zahrádkou restaurace, kde jsme byli předevčírem, i stehlík. Zaznamenal jsem také šedivku, rehka zahradního, konipasa bílého i horského. Samotný park vypadal tak malý a nicotný, že jsem ho přešel. Když se k němu vracím, potkávám v něm už pět dalších kolegů. Budníček žlutavý tu skutečně žije (spolu s kosem černým, stehlíkem, pěnkavou obecnou, zvonkem zeleným a šoupálky), nacházím ho téměř okamžitě, je jich víc, ale zpívající sameček jen jediný. Pozorování je snadné a určení jednoznačné, s focením je to horší. Ostatní samozřejmě provokují nahrávkou, na což budníček reaguje frenetickou aktivitou, zpívá hned tady, hned jinde a pěkně nás prohání. Zrcadlovky se možná chytají, ale můj aparát tedy ostřit nestíhá. Až když kolegové uspokojeni odešli snídat, budníček se vítězoslavně (zahnal přece všechny vetřelce!) rozezpíval na špičce stromu v prvních paprscích ranního slunce a dokumentace se daří.
Po snídani Stepantsmindu opouštíme. Čeká nás přejezd přes celou zemi do Národního parku Lagodekhi. Ačkoliv je to také na Kavkaze, zdejší silniční síť nedovoluje jinou cestu než zpátky na jih do Tbilisi a odtamtud na východ. Cesta se tím bezesporu protáhne, máme ale zase příležitost znovu navštívit zajímavá místa. Například skálu v Kobi. Zvonohlíci královští jsou tu aktivnější než minule, zpívají, jeden staví hnízdo ve skalní stěně v trsu trávy. O něco dál zpívá střízlík. Kavčata červenozobá zaletují pod skalní převis, kde zřejmě hnízdí. Jedno z kavčat sedá na sloup jako posledně a nechá se fotit. Na dalším sloupu se zase ukazuje rehek domácí, plně vybarvený sameček ssp. ochruros. Jako kdyby si vypůjčil rezavé bříško od rehka zahradního, bílé pásky na křídlech si ale ponechal.
Památník Georgievské smlouvy v Gudauri, naše další zastávka, je v mnoha směrech pozoruhodná záležitost. Ohromný polokruh z betonu postavený v nadmořské výšce 2260 m na vyhlídce nad horským údolím. Zevnitř 70 m dlouhá malba znázorňující v jasných barvách Georgievskou smlouvu z roku 1783, kteroužto se východní Gruzie uchýlila pod ochranu ruského impéria ve snaze vymanit se z vlivu Persie. Postaveno v roce 1983, v čase Sovětského svazu, kdy monument jistě nechtěl nic říkat o tom, nakolik ruští carové Gruzii před Peršany skutečně ochránili. Ať už byla historie jakákoliv, dnes je to místo pro turisty, vhodné k selfie a prodeji suvenýrů. Ale i pozorovatelům ptáků má co nabídnout. Například pohled na rorýsy velké neúnavně poletující kolem vyhlídky. Nebo různá kavčata, jsou tu dospělá červenozobá se zobákem charakteristicky mrkvové barvy, také ale (zřejmě) mladí ptáci se zobákem převážně špinavě žlutavým. A pak jsou tu ovšem pravá kavčata žlutozobá, s jasně žlutým a kratším zobákem. Při možnosti přímého srovnání jsou rozdíly evidentní. Je tu slyšet zpěv budníčka menšího, při přeletu zakrákal krkavec, a viděl jsem i kosa horského. Když se podíváme z vyhlídky dolů, v údolí pod námi létají břehule skalní, jiřičky, a také poštolky obecné, sytě vybarvený sameček i samička.
Někdy během odpolední zastávky na oběd se zatáhlo, je dusno, asi 20 °C. Po páté hodině jedeme extenzivní zemědělskou krajinou východně od Tbilisi, jsme asi ve třetině cesty na východ. S kolegou docela řešíme hrdličky v obcích: některé jsou typické zahradní, jiné ale menší a s tmavší hrudí…hrdlička senegalská? Kolega je kdysi viděl v Jerevanu, podle atlasu tu žít nemají, ale možná se zvolna šíří na sever.
Projíždíme pak úrodnou oblastí Kachetie známou pěstováním vinné révy. Víno se tu tradičně uchovává v nádobách v zemi pod vrstvou pryskyřice. Hodně šedivek, i nějaká straka obecná. Krajina připomíná jižní Moravu, jen řidčeji osídlenou.
Krátká zastávka na toaletu kdesi uprostřed lesnatých kopců. Několik ne zrovna výstavných stavení a řada stánků, kde prodávají podlouhlé sladké věci zvané čurčchela. Plno vrabců domácích, vlaštovky, zpívající rehek zahradní. Během tankování u nejbližší benzínové pumpy nám zpívá slavík obecný.
Z okna autobusu pak máme výhled na planinu řeky Alazani s Kavkazem za ní. Projíždíme kopci, pásem obcí utopených v zeleni. Všechny vypadají zanedbaně, domy často bez omítky, ale s vyřezávanými ozdobami ve tvaru jelenů nebo třeba amfor na plechových střechách. Následující přejezd planiny je zajímavý, pole, lužní les, pastviny se starými stromy, mandelíci hajní sedící na drátech podobně jako v Maďarsku. Najednou protijedoucí auto srazilo kočku, je na místě mrtvá, s vyhřezlými střevy.
Blížíme se k severním horám. Krávy uprostřed silnice, rozhodně ne poprvé. Prý se tu chová hodně krav (3-5 na rodinu), protože lidé nemohou mít ovce. V Gruzii je totiž hodně vlků, které před lovci/pytláky chrání náročný terén. A už jsme v městě Lagodekhi. Nějaká venkovská slavnost, snad svatba, lidé v černočervených krojích. Náš penzion Kavkasioni Twins je v klidné pěkné ulici, kde švitoří vlaštovka a zpívá zvonek. Zevně i zevnitř vypadá penzion skvěle, přinejmenším na první pohled a dlouhý stůl je opravdu prostřen pro nás.
Večeře je zatím nejbohatší ze všech, které byly. Když se zdá, že je vše dojedeno, pokládají přes stůl úplně pokrytý talířky ještě dlouhé jehly s pečeným masem…Lituji, že jsme se zdržovali obědem.
Ne 19.5.2019: Národní park Lagodekhi
Jak známo, ráno je pozorování nejlepší, a tak máme sraz k první dnešní vycházce už v šest. Nejbližší okolí penzionu přímo kypí životem: vrabci, vlaštovky, jiřičky i rorýsi, zpívá tu žluva hajní (ta nás budila asi od čtyř) i zvonek, prudká šarvátka dvou rehků zahradních. A na střeše domku, světe div se, sameček ťuhýka obecného. Nejvíce si ale cením pozorování dvojice hrdliček senegalských v révoví za plotem naproti, bohužel ihned odlétly, stačil jsem ale postřehnout i typickou skvrnu na prsou. Tak už nemusíme pochybovat, že tady jsou.
Procházíme branou, park za zdí rychle přechází v hustý listnatý les, možná spíš prales. Větve stromů porostlé mechem, to u nás nevídáme. I tady je hodně živo, v tomto prostředí je ovšem třeba ptáky hledat hlavně ušima. Staří známí ale naštěstí převažují, zapisuji si zpěv pěnice černohlavé, drozda zpěvného, zvonka zeleného, střízlíka, kukačky, pěnkavy obecné, volání datla černého. Kolega slyšel i sedmihláska hajního. Vidím strakapouda velkého a brhlíka. Dost dlouho všichni okukujeme suchý pahýl, ve kterém se chystá hnízdit lejsek černokrký. Tento druh u nás nežije. Ještě nespárovaný loňský sameček čistí dutinu, kterou si vybral pro hnízdění, anebo u ní zpívá, zároveň loví hmyz.
Instinktivně začínáme sbírat lákavé červené jahody, u třetí ale zjišťuji, že nemá žádnou chuť. Není to jahoda, nýbrž (zde zavlečená) jahodka indická (Duchesnea indica). Její plody nejsou k jídlu, ale naštěstí ani doopravdy jedovaté, jakkoli se to u nás mezi zahrádkáři povídá. Běžně tu roste zajímavá kapradina jelení jazyk celolistý (Asplenium scolopendrium), u nás vzácný, ohrožený druh. Niko upozorňuje na stopy šakala v blátě na cestě. Do seznamu ptačích druhů mi ještě přibyla sýkora koňadra, červenka obecná a mlynaříci. Kolegové číhají u potůčku na lejsky malé, kteří se přilétají koupat. Sám jsem je už bohužel nezastihl. Úspěšně jsem ale poznal zpěv dalšího sedmihláska hajního, a dokonce ho pak v listoví i pozorujeme. Ale je už nejvyšší čas vrátit se do penzionu na snídani. V naší ulici konipas bílý krmí tři čiperná vylétaná mláďata, se zatím jen kratičkými ocásky.
Po snídani se do lesa vracíme. V plánu je krátký výlet k Tetřívčímu vodopádu, který je odtud asi 4 km severně. I dnes to vypadá na slunečný den. V lese stále zpívají drozdi zpěvní, pěnkavy obecné, střízlíci, červenky… Průvodce upozorňuje na přírodní výskyt jedlého ořešáku (Castanea sativa). Přicházíme k polovyschlé řece Shromis-Khevi, její přírodní štěrkovité koryto je fotogenické, stejně jako jelení jazyk celolistý na břehu. Je tu dost mrtvých stromů, které by k návštěvě mohly zlákat datla či dokonce strakapouda bělohřbetého. Zrovna tu ale žádný šplhavec není, jen samička pěnice černohlavé, která se právě koupala. Pokračujeme proti proudu řeky.
Příjemná procházka se najednou mění v dobrodružství a výzvu. Jediná cesta přes řeku je padlý kmen. Přejít, přebrodit, nebo to vzdát? V řece není mnoho vody, a tak − jako někteří jiní − volím variantu brod. S botami v ruce vstupuji do chladné vody. Podcenil jsem to ale, nevzal jsem si hůl a v nejhlubším místě je proud silný, pomocnou ruku opravdu potřebuji.
Na druhou stranu řeky se nás z původní dvacítky účastníků (nepočítaje průvodce) dostalo patnáct. Stezka vede dál podél řeky překrásným lesem, podrostem z ostružin, hluchavek nebo kakostu smrdutého (Geranium robertianum), pod stromy obrostlými břečťanem.
Přibývá překážek – lesní pěšina mizí a pokračujeme přímo korytem řeky, skáčeme po kamenech, přelézáme velké balvany nebo klády… Niko je zjevně na takovýto terén zvyklý, stále se snaží pomáhat a hlídá, aby nikdo nezůstal příliš vzadu. Někteří viděli skorce a konipasa horského, pokud přes hukot řeky vůbec slyším ptačí zpěv, nejspíš je to střízlík. O něco dál, kde cesta zase chvíli vede lesem na břehu, mi kolegyně přináší v svém klobouku asi 2 cm brouka k focení…je to roháček kozlík (Dorcus parallelipipedus). Nápadně kvetoucí Paulownia tomentosa, u nás oblíbený okrasný strom z Číny, je tady prý invazní. Zatím je tu ale jen jedna. V tůni v říčním korytě objevujeme pár místních ropuch kavkazských (Bufo verrucosissimus). Tomuto druhu nepochybně patří i předtím nacházené girlandy vajíček. A při odpočinku po zvlášť obtížném úseku pozorujeme konipasy horské krmící mladé.
Stezka se objevuje znovu, ale míří strmě do svahu, Údaj na směrovce k vodopádu 1 km/50 minut myslím mluví za vše. Někteří to tady vzdávají. My ostatní se škrábeme do serpentin, pak trochu dolů…vodopád dosažen!
Tetřívčí vodopád by byl krásný, i kdybychom si jeho spatření nemuseli zasloužit tak namáhavou cestou. Ohromuje spíš mohutností proudu než výškou asi 7 m. Je patrné, že před věky bývala jeho výška dvojnásobná. Niko vodí odvážnější účastníky až k vodopádu, někteří se i koupají v „bazénku“, který pod sebou vymlel padající proud. Zpočátku chci jen fotit ze vzdálenosti, kde už rozptýlená vodní tříšť neohrožuje optiku. Nakonec se ale také jdu, jen v botách a ve slipech, seznámit s vodopádem zblízka. Hřmící proud, všude záblesky duhy, a voda, inu, velmi osvěžující.
Cesta zpátky, stejné překážky. V podrostu u cesty se občas něco mihne, ještěrky tu žijí i v lese. Návrat korytem řeky je snazší, získávám cvik, navíc už není třeba trvat na takových detailech, jako jsou suché boty. Pak ale přichází opět kláda. Vody v řece během dne přibylo, jediná cesta zpět vede přes padlý strom. Bez dlouhých úvah Niko vzal za ruku jednu z mladších účastnic výpravy, jí jsem se chytil zase já, a takhle ve třech jsme to pomalu, bokem, bez nehody přešli. Obdobně se na druhou stranu dostali i všichni ostatní. Je to všechno v hlavě…
Během návratu lesem na „naší“ straně řeky mám dnes už potřetí příležitost fotit hezkého broučka, tentokrát je to červenáček ohnivý (Pyrochroa coccinea). Tento druh, stejně jako oba předchozí, je možné potkat i u nás, jen asi s nižší pravděpodobností… Vidím také mladé uhelníčky a jejich krmení rodiči.
Konečně se shledávám s kolegy, kteří rizika cesty k vodopádu nepodstoupili. Viděli krutihlava a dvakrát lejska malého. Vlastně tedy více ptáků než já, ale vodopád a vůbec celé to dobrodružství také stálo za to. Jako návštěva doby dávno minulé, kdy v lesích ještě nebyly cesty a přes řeky nevedly žádné mosty… Je už pozdní odpoledne, „krátký“ výlet trval v podstatě celý den. Kupuji si pivo a něco k jídlu v obchůdku nedaleko penzionu a pak sedíme na lavičce před ním. Společnost nám dělá dospělý konipas bílý, který na levé nožce nějak přišel o všechny prsty, ale zdá se, že mu to moc nevadí. Sbírá drobečky a od nás asi čeká další.
Večeře už v sedm, od všeho něco, včetně zbytků včerejšího šašliku. V devět už jsem na pokoji. Zvedá se vítr a zanedlouho se mění v bouři prudkosti u nás nevídané. Krátce poté vypadává elektřina a nedá se dělat nic jiného než ležet v posteli a ve tmě naslouchat řádění živlů. Pokoj je hned pod střechou penzionu, kterou teď vítr bičuje deštěm s takovou intenzitou, až se zdá, že i tato poslední tenká slupka civilizace vezme brzy za své.
Po 20.5.2019: Orlí soutěska
Dnešní ráno v Lagodekhi je kalné, obloha plná těžkých mraků, ale zatím neprší. Před penzionem jako vždy spousta vlaštovek, dvě červenky tikají na drátech. V deseti lidech následujeme Nika naposledy do zdejšího lesa, já s nadějí, že uvidím krutihlava a lejska malého. Na kraji lesa se hrdlička zahradní rozhlíží ze špičky smrku, zjevně tu žijí oba druhy. Včerejší bouře zanechala popadané kusy větví, ale jinak v lese zpívají stejné ptačí druhy jako včera. Na jednom místě jasně slyšíme krutihlava. Nahrávka hlasu ho ale spíš odehnala, ozývá se ještě několikrát, ale z větší dálky. Volání datla černého a zpívající sedmihlásek, který datla napodobuje. Na lejsky malé bohužel štěstí nemáme. Les má ale vždy v zásobě nějaká překvapení, díky vzdělaným kolegům se dovídám, jak vypadá orchidej vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia) anebo kukla samičky vakonoše stromového (Psyche casta). V řece je více vody než včera, vidíme u ní několik hřivnáčů a asi dva lejsky šedé. Jedna káně lesní ruská přeletěla na protější břeh.
Čeká nás nepříliš dlouhý přesun na jih do města s krkolomným jménem Dedoplistskaro. Jedeme ve slabém dešti. Na silnici potkáváme veliké stádo ovcí s honáky na koních, výjev jako z jiné doby. Při přejezdu planiny mezi řekou Alazani a městem Tsnori koukáme s kolegou po ptácích na drátech a keřích…ťuhýci, mandelíci, straky, osobně jen u strak bych považoval identifikaci za jistou.
Když před půl jedenáctou zastavujeme jižně od Ozaani, už neprší, je zataženo a docela teplo. Na první pohled úplně obyčejné místo, křovinatá pastvina u silnice, v pozadí zalesněné kopce. Je ale plné překvapení. Užíváme si tu pozorování ťuhýků menších, sice jsem kolegovi věřil, že jsme je viděli už z autobusu, ale je to pro mne nový druh a chtěl bych si je prohlédnout pořádně. Tady jich je několik a docela blízko, sedají na dráty i keře, tokají. Jednoho vidíme víc zblízka než bychom sami chtěli – mrtvý pod dráty, už na něm pracují mravenci. Jsou tu samozřejmě i další ptáci: sameček ťuhýka obecného, drozd brávník sbírající potravu v trávě, skřivan lesní zpívající na drátech a pak i v letu, dlask tlustozobý. Na obloze se objevil orlík krátkoprstý a vícekrát káně lesní ruské. Ozývá se tu zpěv slavíka obecného, volání hrdličky divoké, z lesnatých kopců sem doléhá zpěv sýkory koňadry, pěnkavy obecné a budníčka menšího. Velmi výrazně o sobě dávají žluvy hajní, je jich tu celá skupina, prý i hnízdní kolonie, a několik pohromadě mohu vidět pohromadě na holých větvích tak dobře, jako ještě nikdy.
Jdeme po pastvině s keři a akáty kousek podél silnice. Stále nás provázejí žluvy hajní, vydávají typický flétnový zpěv, ale také skřeky podobné sojčím, nechtěl jsem tomu ani věřit, ale Niko mi to potvrdil nahrávkou. Tak se asi ozývají ti mladší ptáci. Sojky jsou tu mimochodem také, s černou hlavičkou (ssp. atricapilla). Díry v zemi jsou prý od hrabošů, nikoliv od vlh. Nicméně, ani vlhy pestré nechybí, vidíme jich pár odlétat, a o něco dál je potůček s tůňkou a strmými břehy, kde zřejmě začínají hnízdit. Nad námi létá další orlík krátkoprstý. Někteří považují přítomnost těchto dravců za důvod, proč nemohou najít žádné hady. Šupinatou čeládku tu zastupuje alespoň krásně zelený samec ještěrky kaspické (Lacerta strigata).
Po poledni máme rozchod na tržišti v městečku Dedoplistskaro kvůli nákupu potravin, neboť oběd dnes vypadl z programu. Tržiště na pohled ničím pozoruhodné, místo kouzla Orientu jen postsovětská realita. Nicméně není problém nakoupit do zásoby nějaké ovoce, vzorek místní sladké tyčinky – čurčchely, a nakonec i čerstvé, před našima očima upečené chačapuri. Během konzumace před pekařstvím se na obloze objevuje dravý pták. Mám sice i na nákupech s sebou dalekohled, ale i tak potřebuji radu − Niko ho určuje jako orla nejmenšího. Zdá se velmi tmavý, má dlouhý a rovně zakončený ocas.
Následně se jedeme ubytovat. Rozdělujeme se do dvou penzionů jen o ulici vedle. V obou budí ubytování rozpaky: pokoje jsou sice hezké, ale WC a sprcha jen na chodbě, společné pro 6-10 lidí.
Lokalita našeho odpoledního výskytu se nachází severně od města a nese slibné jméno: Orlí soutěska. Ve slunečném, teplém odpoledni zastavujeme v jakési vsi a pokračujeme pěšky ke skalnatým kopcům. Vesnice je plná vrabců domácích, rorýsů obecných a zpěvu slavíků, sameček ťuhýka obecného sedí na drátě hned vedle vlaštovky a vedle zaparkovaného auta postává kráva. Létá tu hodně motýlů, především babočky bodlákové, ale kolega vyfotil i běláska ovocného.
Obec přechází ve svažitou, křovinatou pastvinu. I tady zpívá slavík, žijí tu strnadi černohlaví a luční, ťuhýci menší i obecní. Vpředu vidíme letět supa bělohlavého a také našeho prvního supa hnědého! Snažím se moc nezaostávat za ostatními, ale přece jen fotím aspoň samičku skákavky rudopásé.
Prohlížíme protější skálu. Na obloze se co chvíli objevují supi bělohlaví, v jedné chvíli mám v zorném poli supa zároveň s krkavcem a rorýsem velkým. Skálu obletují dudci chocholatí, zřejmě krmící mladé, je na ní také sameček skalníka modrého a samotný vrcholek si hlídá agama kavkazská. V keři před námi ťuhýk rudohlavý. Co pozorovat a fotit dřív nebo víc? Kolem nás rozvážně procházejí krávy. Doprovází je býk, kterému se tolik vetřelců vůbec nelíbí – zastavuje, výhružně funí a hrabe nohou, přesně jako ve filmech z korridy. Naštěstí se nás ale býk bojí víc než my jeho, probíhá křovím pod cestou a až za námi, jen aby se neřeklo, vydává vítězný ryk.
Stoupáme na nejbližší skalnatý kopec. Příležitost fotit další agamy kavkazské, i docela zblízka. Seshora už je dobrý výhled na protější stranu soutěsky. Ve skalní stěně tam sedí supi bělohlaví a sluní se s roztaženými křídly. Na obloze se kromě supů objevuje i čáp černý.
Další kopec. Cestou mne kolega upozorňuje na pěkného strnada viničného v keři před námi. Nahoře už je náš cíl, jsme vlastně na vrcholu západní strany soutěsky. Je celá z šedých jurských vápenců. Skalní step nebo výslunná stráň, řeklo by se u nás, ale s docela jinou květenou. Například vysoké, voskovice připomínající žlutobílé šalvěje, ale bez vůně, jako šalvěj tu voní něco jiného. Také divizna s ohromnými květy. Všude poletují babočky bodlákové. Naproti nám jsou věže z vápence, druhá stěna soutěsky. Vidíme tam dva čápy černé, jeden vzlétá v termice a druhý zůstává stát za souškou ve skalní stěně. Krátké pozorování supa mrchožravého, mizí za hranou kopce. Velký tmavý orel odlétá k severu, křídla při plachtění spíš dolů, světlá okénka v ručních letkách… křiklavý, stepní?
Stále slunečno, nikam se nespěchá, pořád je na co koukat. Nad soutěskou proletěl orlík krátkoprstý s kořistí. Čáp černý se vrátil na stěnu, ale ne ke svému druhovi. Z úžlabiny dole zní zpěv kosů černých, střízlíků, a pěnkav obecných, kolem létají rorýsi velcí. Dlouho pozorujeme čtveřici supů bělohlavých, plachtí podél skalní stěny, snaží se nabrat výšku a postupně mizí patrolovat nad planinou.
Pak pozorujeme ještě dva sokoly stěhovavé. Usedají na hranu soutěsky severně od nás, přesněji jeden už tam asi byl, druhý přiletěl a upozornil nás na jejich přítomnost. Minimálně jeden je mladý pták s podélnými čárkami na hrudi. Jsou tam pak oba spolu, možná sourozenci, něco jedí? Zezdola křičí sojky, asi vyburcované hlučnou skupinou výletníků.
Když už se v podvečer zvedáme k návratu, v rychlém sledu se na obloze objevují další dravci: orel nejmenší tmavá forma, pak světlá forma, třetí určen až z fotek jako včelojed. Zdá se, že tady se kdykoliv může na obloze objevit celkem cokoliv…Loučíme se pohledem na plachtícího supa bělohlavého. Opravdu úžasné místo.
Út 21.5.2019: Chachuna
Chachuna je přírodní rezervace kolem řeky Iori u hranic s Ázerbájdžánem, vzdušnou čarou asi 30 km jihozápadně od města. Kvůli frankolínům tam máme být brzy. Snídáme tedy už v šest, tak časně, že na nás od stropu jídelny udiveně hledí místní „domácí“ stonožka Scutigera coleoptrata (jinak noční tvor).
Včera večer trochu sprchlo a ráno je zatažené, sotva 14 °C. Náhodně se rozdělujeme do čtyř off-roadů. Končím v Toyotě, která jediná dle mých představ vypadá opravdu jako džíp, s mladými fotografy. Projíždíme pak v konvoji prazvláštní krajinou, zvlněnou a zelenou, ale zcela bez stromů nebo keřů. Zjišťuji, že off-roadem se nejede rychle, psát za jízdy nelze nic, ale vidět je hodně. Řidič nám navíc kdykoliv na požádání u zajímavého opeřence zastaví a po stažení okénka se dá i fotit, často z blízkosti jinak nedosažitelné. Kolegové se zrcadlovkami a dlouhými skly mají žně, a občas ulovím fotku i já.
A co tedy během cesty vlastně vidíme? Mnoho neurčitelných skřivanů, vlhy, dudka, strnada černohlavého i ťuhýka rudohlavého. Na jednom místě pohromadě supy tří druhů: jeden mrchožravý, tři bělohlaví a jeden hnědý. Dále pak z dravců ještě káni bělochvostou (určil Niko), dva juvenilní orly královské a luňáka hnědého. Před osmou máme všichni zastávku u hnízdiště vlh a špačků. Vlhy se okamžitě zdekovaly, zbyl jen jeden špaček, u něhož hormony momentálně vítězí nad opatrností, zpívá dál a vzrušeně třepe křidélky. Na druhé straně od cesty je ve dvou keřích kolonie vrabců pokřovních, kupodivu jsou mezi nimi i vrabci domácí.
Po víc než dvou hodinách jízdy jsme u cíle, na hrázi velké přehrady Dalis na řece Iori. Z jedné strany jezero, z druhé pláň řídce porostlá křovinami. Brzy se mohu stativákem kouknout na frankolína, náš dnešní cílový druh. Samec sedící na sloupu, skoro černý, tělo kropenaté, bílé líce. Je stovky metrů daleko, svým dalekohledem vidím jen černou tečku.
Slézáme z hráze na křovinatou pláň. Zblízka je to velmi pestré prostředí. Kvetoucí keře – vesměs tamaryšky nebo trnovce Kristovy – obletují babočky bodlákové. Zpívají tu slavíci, strnadi černohlaví i luční, kuká kukačka. Suchá místa s téměř polopouštní vegetací se střídají s rákosinami, ze kterých zní zpěv rákosníka velkého. V koruně jedné vrby nacházíme hnízdo moudivláčka. Sušší místa obývá udivující množství hmyzu, především sarančat a mravenců, mezi nimiž vynikají velcí dlouhonozí „pouštní“ mravenci se štíhlými zadečky − Cataglyphis sp. Vpředu nad kopci přeletělo hejno špačků růžových.
Brzy objevujeme nevelkou umělou vodní nádrž. Z vody koukají hlavičky žab, ale také želv kaspických (Mauremys caspica caspica), u břehu přeletěl ledňáček a ve vodě se prosmykla i pěkná užovka podplamatá. U nádrže žijí hned čtyři druhy vážek, které počínají soutěžit o mou pozornost s ptáky v širším okolí. Je odtud hezký pohled na frankolína, mnohem blíž než předtím z hráze, opět samec kokrhající na sloupu. Za ním přeletěli dva mandelíci a několik holubů. Na obloze jihozápadně krouží tři supi hnědí, stoupají v termice, pak je střídají dva supi bělohlaví. Kolegové se sbíhají k velké suchozemské želvě, je to bezpochyby (žije tu jen jeden druh) první z mnoha želv žlutohnědých (Testudo graeca), jež během těchto dvou dnů uvidíme. Já se zrovna spíš držím Nika, který pro nás z nory vylákal ohromného slíďáka (Lycosa sp.). Udělalo se slunečno a docela teplo. Frankolíny už nevidíme, ač jejich kokrhání zní skoro neustále.
Pomalu procházíme lokalitu k jihozápadu, cestou kolem rákosin a jiných hustších porostů, mozaikou mokřadní a aridní vegetace. Zpěv strnadů lučních, slavíků, také sýkory koňadry, žluvy hajní, zdálky se jasně ozvala žluna zelená. Fotíme velikou zelenou housenku nějakého lišaje. Na obloze káně lesní ruská i bělochvostá, rozlišení je nesnadné, nejlépe asi podle velikosti při přímém srovnání. Přeletují tu hřivnáči, a ještě častěji mandelíci. Místní biodiverzita nepřestává udivovat – krátce za sebou třeba nacházíme tři různé druhy majkovitých brouků s červenými nebo žlutými krovkami.
Zvolna se obloukem dostáváme k propusti přehrady a zpět k hrázi. Fotím velkého okáče v tamaryškovém keři. U nás by to byl jasný okáč metlicový (Hipparchia semele), ale v těchto končinách je taxonomie rodu ještě neprobádaná. Kolem propusti létají vlaštovky a jiřičky, objevil se i ostříž lesní, ale žádnou z nich nechytil. Šplhám za ostatními nahoru. Ne bez lítosti, tohle místo je tak bohaté, že bychom tu snad mohli chodit týden, a pořád nacházet něco nového.
Před polednem jsme opět na hrázi, jen dál k jihozápadu, džípy se mezitím přesunuly za námi. Jsem tak zaujat focením stáda chundelatých oveček a koz, které místní pastevec přehání přes hráz, že mi málem unikla informace o poštolkách jižních na přehradní věži. Prý známá lokalita, vidím aspoň krátce jednu samičku, určení prostě věřím. Jsou tam také jiřičky, špačci a ťuhýk menší.
Přejeli jsme asi 0,5 km do kopců jihozápadně za přehradou. Stoupáme do kamenité stráně se solitérními trnovci. Žijí a zpívají tu asi především chocholouši. Také kukačka a strnad černohlavý, ve stínu keřů se skrývají želvy žlutohnědé a mezi zajímavými květy pobíhají skákavky rudopásé, tady poprvé vidím i jasně červeného samečka.
Z vrcholu návrší je výhled na přehradu a kopce v okolí, vítr zesílil, teď je čerstvý jihovýchodní. Hlas přeletujících vlh. Dva ťuhýci rudohlaví. Kolega mi cestou nahoru popsal i předvedl zpěv lindušky úhorní, a teď tu přesně tak zní. Společně s dalšími váhám nad nenápadně hnědě zbarveným pěvcem s poměrně dlouhým a kontrastně černobílým ocasem…je to bělořit plavý. Někteří ho už viděli dole u přehrady.
Rád bych viděl i pěvce ryšavého, už několikrát jsem dnes slyšel „teď tu byl, měli jsme ho na pár metrů!“, dole pod hrází i tady na kopci. Ale do mého birdlistu se mu, potvůrce, nechce. Cestou zpět dolů vidím jen chocholouše a v keřích dvě koňadry.
Došli jsme zpět k cestě a pokračujeme na druhou stranu. Před námi je malebná průrva s kolmými stěnami, v aridní pláni ji musela vymodelovat voda, která už tu zase není. Na okraji tohoto malého kaňonu všichni zíráme na poletující mandelíky, úžasně se předvádějí, zjevně v kolmých stěnách hnízdí. Dále je tu skupina kavek, jeden ostříž, dole v kaňonu hejno špačků. Také holubi, kterým jsem nevěnoval žádnou pozornost, což byla ovšem chyba – mnohem později mi kolega prozradil, že to byli doupňáci. V protější stěně nacházíme hnízdo brhlíka skalního. Jakoby spíš bylo dílem nějakého technika, než přírody. V okolí létá několik vlaštovek a daleko na západě zpívají skřivani, které nedovedu určit.
Na nějakou dobu je to vše, rozcházíme se kolem kaňonu a zdá se, že se tu nic neděje. Ale, co to proboha je? Náhlé pozorování kontrastně černobílého a velmi rozrušeného ptáčka na mne zapůsobilo jako zjevení. Uznávám, že jsem teoretickou přípravu trochu zanedbal, po konzultaci se Svenssonem i s Nikem to byl prostě bělořit okrový. Jen kdyby se chtěl ukázat ještě jednou… Brzy se mi toto přání plní, v jedné požehnané chvíli ho vidím znovu společně s hnědobílou samičkou, sedají do protější stěny nebo na keře nad ní, někde tam asi hnízdí (proto tak rozrušení). Prakticky zároveň se na okraji kaňonu objevuje i skupina čtyř brhlíků skalních. Vypadají jako brhlíci, ale s bílým bříškem a silnějším černým páskem přes oko, a ozývají se úplně jinak, nápadným dlouhým cvrčením.
Zpět na cestě u džípů, odpočinek, svačina… Náhle všeobecná mobilizace − nad cestou ve stráni, kterou jsme procházeli předtím, jsou totiž dvě orebice čukar. Rychle mizí do křovin, ale podařilo se mi je krátce spatřit ve stativáku. Neměl jsem čas si je prohlédnout, ale tady stejně žije jen jediný druh orebice.
Jedeme džípy planinou dál k severozápadu kolem něčeho jako ovčince, přehradu máme stále po pravé ruce. Během cesty máme štěstí na dvě husice rezavé. Jednou necháváme želvu přejít přes cestu. Chocholouši jsou hojní, nezřídka úplně u auta. Na čtvrt hodiny pak v pláni všichni zastavujeme kvůli skřivánkům krátkoprstým. Ti tu zrovna nejsou, kousek dál se ale dají hezky pozorovat bělořiti plaví, nejméně dva sedají na špičky solitérních trnovců.
Dojeli jsme na konec pláně k nevysokým (max. 636 m n.m.) horám západně od nádrže, na které jsme celou dobu viděli. Pestrý, kopcovitý a křovinatý terén. Cílový druh je tady pěnice dlouhozobá. Následuji Nika a několik nejhorlivějších, Niko pouští nahrávku jejího zpěvu, opatrně, tak, jak se má, pustit a přestat, a na jednom místě ji skutečně vylákal z keřů. Pěnice ale podfuk okamžitě prokoukla, byl jsem jen o krok vzadu a sotva jsem ji zahlédl, jak rychle zase odletěla do křovin. Jako vždy jsem zaznamenával i další druhy: dva zpívající strnadi černohlaví, rorýsi velcí, pár ťuhýků rudohlavých, po jednom zástupci od obou velkých druhů supů, bělořit okrový i plavý a vlhy pestré. Na tak krátkou procházku je toho vlastně docela dost. Jinak spousta baboček bodlákových, ty jsou teď v Gruzii asi všude, ale tady jich je tedy opravdu hodně. Zajímavá saranče − uherská nebo jiný podobný druh Acrida sp., dlouhonozí mravenci rodu Cataglyphis. Dopsal jsem seznam pozorování a jdu se podívat, co to u ostatních působí takový rozruch: u cesty vedle čekajících džípů mají velkou, prý „stoletou“ želvu žlutohnědou, především ale se tam v keříčku skrývá malý šedý had.
Poslední zastávka je u zajímavého fenoménu geologického. O bahenních sopkách toho mnoho nevím, jak jsem pochopil, něco v hloubi země – plyn nebo kapalina – chce ven, tak se to tlačí na povrch a vytváří miniaturní kužele z bahna s pomalu bublajícím obsahem, případně výrony asfaltu. Pokud jde o ptáky, při našem příjezdu kolem proletěl skřivánek krátkoprstý, vlnitým letem jako linduška, přesně jak mi to předtím popsal zkušený kolega, a druh mi po zastavení potvrdil i Niko. V okolí bahenních sopek pak nacházíme především kalandry zpěvné. Při dalším procházení v okolí sopek odhaluji strnada černohlavého, chocholouše a ťuhýka menšího, jinak samé kalandry. Řada kolegů ale viděla i skřivánky.
V půl osmé jsme zpět ve městě Dedoplistskaro, v části města, kde dle programu zájezdu mají hnízdit špačci růžoví. Není tu ale ani jediný. Zásadní neplnění ze strany CK? Ale ne, špačci růžoví už jsou takoví. Nomádi a plašani, hnízdí hromadně v koloniích, které si dělají každý rok jinde.