Text a foto: Jan Pláteník
Neděle 3. 7. 2022: Dublin One
Tuto exkurzi se v předloňském a ani v loňském roce nepodařilo uskutečnit, neboť Irové v boji s Covidem trvali na 14-denní karanténě pro všechny příchozí. Až letos nám v této dlouho plánované cestě nic nebrání. Svět ale stále není v pořádku, a možná už nikdy nebude. Po zprávách o hromadách kufrů na nestíhajících letištích, a to především na britských ostrovech, se balím zcela minimalisticky. Stativový dalekohled musím oželet, ale jinak se mi kupodivu vše podstatné do malého batohu vejde, a na všechno ostatní jsou Eura. V poledne už jsem na letišti, dle instrukcí více než 3 hodiny před odletem. Terminál 1, tři roky, co jsem tu byl naposled… Celkem nic zvláštního se tu neděje, lidí tak přiměřeně, procedury probíhají normálně, jen zbývá spousta času na bloumání letištní halou a postupné zjišťování, kdo tedy se mnou do Irska vlastně jede.
Gate se otevírá nejdříve pro prioritní pasažéry, kteří si mohou vzít kufr do kabiny (jsem měl vědět, také bych chtěl!), a nakonec se v buse shromažďujeme i my neprioritní. Nástup do letadla Ryanair jako ve filmu, po schůdkách z letištní plochy. Odlet jen s asi půlhodinovým zpožděním, vážně to vypadá, že všechno probíhá normálně. V letadle studuji alky, stránky Svenssona plné černobílé elegance, které jsem dosud k ničemu nepotřeboval, skutečně tyto druhy uvidíme? Zároveň sleduji, jak se vpředu střídají čekatelé na WC. Zrovna když mne napadne, že bych mohl také, už to nejde – právě začínáme klesat. Pronikáme šedými mraky a krátce nato celkem tvrdě, ale jistě, přistáváme v Dublinu. Je po 17. hodině místního času.
Kufry všem dorazily bez obtíží, moje obavy se ukázaly jako liché. Brzy se shlukujeme u Kataríny z ČSO. Starala se o předchozí běh exkurze a nyní plynule pokračuje s námi. Autobus až od pozítří, zítra se bude cestovat vlakem, do míst ubytování teď jednoduše dojedeme taxíky. První dojmy z Dublinu tedy z okna taxi: vrány šedivky (skutečně, v Irsku jsou šedé!), fuchsie jako okrasné keře před domem, typická „ostrovní“ architektura, dokonce i patrové autobusy, jen jinak barevné než v Británii. Značné množství lidí v zelenobílých dresech, důvodem je fotbalový zápas mezi Limerickem a Galway, který Limerick vyhrál (to jsou ti zelenobílí).
Náš hotel Dublin One je na North Circular Road u křižovatky s Dorset Street. Vypadá dobře. Musíme ale počkat na Katarínu, než se vrátí z místa, kde bydlí druhá část zájezdu. Což není tak snadné, neboť v hotelové hale hraje hlasitá hudba a normálně se tu paří! Snad oslava toho fotbalového zápasu? Nakonec na tom nesejde, v Irsku se jak známo paří skoro pořád, a šťastný přílet je také důvod k oslavě. Vůbec je třeba co nejrychleji zapadnout, říkám si, když si nechávám natočit pintu tmavého piva Guiness.
Ve venkovní části hotelové lobby je hudba snesitelnější. Je zataženo, něco pod 20 °C. Na střeše za zahrádkou tokají hřivnáči a potom tam krouží a přistává racek stříbřitý, fotit se ale nechce. OK, tedy další Guiness a k němu něco k jídlu.
Pondělí 4. 7. 2022: Ostře střežená kolonie a Oko Irska
Ráno je zataženo, asi 12 °C. Přes nepříliš čisté sklo okna našeho pokoje fotím na protější střeše dospělého racka stříbřitého. Tyto „flying rats“ asi v Irsku uvidíme všude. Jako první bod programu nás dnes čeká návštěva kolonie rybáků malých na pobřeží, kde se prý zrovna zdržuje i jedna rarita z druhé strany oceánu: rybák nejmenší (Sternula antillarum).
Od hotelu Dublin One se dá na Connolly station snadno dojít pěšky. Cestou racci stříbřití, také havran polní, kavka, domácí holubi. Plno racků je i kolem nádraží. Connolly je velká stanice, ale na to, že je to vlastně zdejší „wilsoňák“ až tak velká není, připomíná spíš některou ze stanic pražského metra. Hlavní hala končí řadou turniketů a nad ní je velkoplošná obrazovka s odjezdy vlaků. Některým 24-hodinová jízdenka na turniketech zlobí, nakonec ale všichni úspěšně odjíždíme vlakem na sever do Donabate.
Kontrola jízdenek je i ve vlaku, provádí ji nesmírně zdvořilý Afričan. Během jízdy připisuji další druhy: straka obecná, volavka popelavá. Za Malahide je po obou stranách voda, to přejíždíme ústí řeky Broadmeadow.
Městečko Donabate. Během přechodu na stanici autobusu další pozorování: dva zpívající stehlíci, hrdlička zahradní, hřivnáč, dobrá fotka racka stříbřitého. Kostel z červených cihel, naproti němu upravený místní hřbitov s kamennými kříži, mezi nimiž ve zjevné shodě hledají potravu havran polní, kavka a straka.
Místní linkový autobus nás dovezl do obce Portrane na pobřeží, kolonie rybáků malých je asi 1,5 km severně odtud v ústí řeky Daws, nedaleko Rogerstown Estuary Reserve. Procházíme mezi chatami a podivuhodnou vegetací. Hasivka orličí i kvetoucí zplanělá juka, sléz lesní, rezeda, nějaká pupalka… Mezi svízelem syřišťovým růžově kvetoucí orchideje! Snažím se nezdržovat. Dvanáct špačků na drátě, vrabci domácí, u posledního plotu dva střízlíci a samička kosa černého. Hned za plotem cesta náhle ústí na rozsáhlé písečné pobřeží. Výhled na ostrov Lambay, cedule varující, že duny jsou nestabilní a nebezpečné. Stejně jako ostatní nicméně pokračuji po břehu pod travnatou korunou dun. V mořském písku není nouze o vyplavené lastury, nejčastěji srdcovky, najdou se i protáhlé střenky. Kolem létají vlaštovky i břehule. Travnaté duny nad námi obývají skřivani polní, také se tam ozývá něco jako zpěv lindušky luční? Jak se postupně rozkoukáváme, společnými silami identifikujeme obyvatele i rozsáhlých, odlivem obnažených písčin vpravo: dvě kolihy velké, volavka stříbřitá, min. dva velcí racci, zřejmě stříbřití, dále dva ústřičníci, dva racci mořští (pro mne nový druh!), dospělý racek chechtavý, dva kulíci píseční.
Docházíme naši skupinu u kolonie rybáků malých. Kolonii střeží bodrý starší muž jménem Tom, má klobouk a trumpetku na odhánění predátorů. Potvrzuje mi lindušku luční, žádnou jinou tu nemají. Především se ale dovídáme, jak jsou na tom rybáci malí. Informace na tabuli, kterou jsme minuli, už nejsou aktuální. Z původních 30 mláďat zbylo jediné, všechna ostatní padla za oběť liškám! Celá kolonie nyní sestává z páru s jediným mládětem, a dalších tří párů, které ještě sedí, dohromady na 6 vajíčkách. Tom je dobrovolník, který tu letos strávil přes 5 000 hodin. A teď tedy hlídá ono jediné mládě! Je to krásné a hrozné zároveň.
Rybáci tu jednotlivě poletují nebo sedají na kamenitý břeh pod námi. Tam někde dole je prý i to jediné mládě, kterému do vzletnosti chybí jen pár dní. Nahoře jsou oplocené travnaté plochy, kde sedí ti ostatní. Tom dál neúnavně vypráví o kolonii, o rybácích malých ví zřejmě úplně všechno. Vzácný rybák nejmenší už tu není, pozval jsem Toma ke stativáku, aby nám několik rybáků zkontroloval, a u všech to vyloučil. Je prý dobře, že je pryč, zástupy twitcherů (někteří prý vážili cestu až z Belgie!) tu hnízdící rybáky malé velmi rušily.
Proletěli dva krkavci následovaní ještě třetím, pak havran, vždy jsou ve vzduchu napadáni rybáky a Tom troubí. Na březích blízkého estuáru jinak možno pozorovat několik ústřičníků (ti prý rybáky malé ohrožují také), a opět racka mořského a volavku stříbřitou. Daleko na jih odtud u pobřeží odpočívá skupina kormoránů, létají a loví tam terejové bílí. Pro Toma zcela běžný druh, ale já je teď vidím úplně poprvé!
Další pozdvižení v kolonii, tentokrát kvůli poštolce. Zjišťuji, že jeden rybák malý sedící na hnízdě je dobře vidět za plůtkem nahoře, Tom ho ukazuje i ostatním. Rybáci nám předvádějí i bezvadně synchronizované střídání na hnízdě – sedící rybák vzlétl a druhý ho na hnízdě ihned nahradil. Skláním se ke květinám před plotem, zajímavá rostlina podobná jehlici trnité, ale bez trnů, je jehlice plazivá (Ononis repens), dále poznávám úročník bolhoj a jetel rolní.
Popřáli jsme Tomovi a rybákům mnoho zdaru, a stejnou cestou se vracíme. Na pláži mimo jiné zbytky malého žraloka. Na začátku odbočky od pláže prohlížíme s kolegyní ptáčka na keři, je blízko a dá se dobře fotit, ale druhové určení působí rozpaky. Je to linduška luční, prostě ji od nás nemáme „nakoukanou“. Místní flora je pozoruhodný mix divokých květin a uprchlíků ze zahrad. Nápadné růžové orchideje jsou ale skutečně rudohlávky jehlancovité (Anacamptis pyramidalis).
Odpoledne se přesouváme dalšími vláčky přes Connoly do přístavu Howth. Nevím, jak ostatním, ale mně se cestování vlakem vysloveně zamlouvá, přesně takhle jezdíme na výlety i doma.
Howth je barevný přístav se vším co k němu patří, promenáda, obchody, restaurace a fast-foody, které bezpochyby nabízejí především „fish-and-chips“, zakotvené rybářské bárky, les stěžňů soukromých jachet. Máme tu přes hodinu rozchod, v zásadě na pozdní oběd, ale kdo by na takovém místě myslel na jídlo?
Převládla myšlenka dojít na konec protějšího mola, kde se prý dají pozorovat alkouni. Mířím tam také, ale pomalu, neboť všude na promenádě jsou ptáci – racci stříbřití, také špačci, šedivky, kavky, havran polní. Mezi racky stříbřitými nalézám i letošního mladého racka mořského. Dva lidé s jídlem na lavičce – a naproti už racci čekají v řadě na zídce, co na ně zbyde. Naprosto věřím varování, že racci mohou člověku jídlo ukrást přímo z ruky, přímo jim to kouká z očí.
Dostávám se na začátek protějšího mola. Na jeho vnější straně ve vyplavených chaluhách hoduje hejno asi 50 špačků, a zastavil se tam i konipas bílý, je ale trochu jiný, černý hřbet – no ovšem, konipas bílý anglický! Za molem pluje rybářský člun „Róisín“ obletovaný velkými racky, minimálně 20 stříbřitých a podobně tolik mořských, sedají i na člun, všude kam můžou, bezpochyby v očekávání bohatého úlovku.
Kolem mola létají břehule říční. Série fotek nenápadného hnědavého ptáčka na vnější straně mola – výborně, linduška skalní, další nový druh dnešního dne. Potkávám vracející se kolegy, všichni mě upozorňují, ať na konci mola nepřehlédnu alkouny. Opět/další konipas bílý anglický, pobíhá po betonu pokrytém asfaltem, se kterým jeho tmavý hřbet výborně splývá. Konec mola dosažen, ale ať se rozhlížíme, jak chceme, žádný alkoun tu není nikde vidět, jen tuleň plovoucí do přístavu. Už nemáme čas, naše loď vyplouvá z konce nyní protějšího mola, návrat okolo přístavu v maximálním spěchu.
K ostrovu Ireland’s Eye, tedy Oko Irska, vyrážíme po 16. hodině, rozdělení do dvou výletních lodí. Kapitán té naší je energický, žoviální chlapík. Když opouštíme přístav, na hladině u konce mola plave onen hledaný alkoun obecný! První velký útes patří kormoránům (především chocholatí, méně velcí) a rackům stříbřitým. Za ním jsou ploché skály, na kterých se spokojeně válí asi 15 tuleňů kuželozobých. Brzy potom už míjíme první hejno alkovitých, alkouni úzkozobí a alky malé se společně pohupují na hladině. Náš první, osamoceně plovoucí papuchalk! Horní partie útesu a větší římsy si pro sebe obsadili terejové bílí, naprosto nádherní ptáci, sedí na hnízdech, někteří nosí hnízdní materiál. Níže se na římsách mačkají alkouni úzkozobí, zdají se hojnější (nebo společenštější?) než alky malé, které na útesu vidím spíš jednotlivě, o to více jich je na vodě. Všemu kraluje sokol stěhovavý ve výklenku pod vrcholem. Postupně objeveni i racci tříprstí, jsou také na římsách, spíš výše a potřebují je trochu širší, neboť si na nich staví hnízda, někde mají i mláďata. Dobře vidím i kormorány chocholaté, ti preferují místa níže na svazích ostrova nebo nízkých skaliskách. Papuchalk ještě dvakrát na vodě, naposledy i s rybičkami v zobáku. Jednotlivě racci mořští. Konečně, v jedné chvíli jsem kolem útesu zahlédl letět i buřňáka ledního! Jsme všichni u vytržení, cvakáme jako o život. Jakoby zdálky ke mne doléhají slova kapitána, když říká něco jako „Lidi, s těma vašima kamerama, nezapomeňte být také tady.“ Má pravdu, možná je nejlepší se aspoň chvíli prostě jen dívat. Zkusit vnímat ruch a život kolonie, všechny ty hlasy, neustále přeletující alky, specifický zápach mísící se do svěžího mořského vzduchu. Ať už člověk fotí nebo ne, hodina tady uteče jakoby nic, loď už míří zpět. U výklenku na špici útesu teď sedí sokoli oba, celý hnízdící pár. Když už necháváme ostrov za zádí, ukazuje se lovící rybák, k jakému asi patří druhu?
Ve více než povznesené náladě se vracíme přístavem, kde špačci uklízejí zbytky na venkovních stolcích. Do přístavu pluje celkem pět tuleňů kuželozobých, jeden dospělý spolu s jedním mladým se zastavili ve vodě přímo u nás jen metr od mola a koukají. Není jasné, co si o nás myslí a jestli něco chtějí, prostě se dívají, možná jen ze zvědavosti. Samozřejmě fotím, ale když baterka ve foťáku náhle končí, už na to kašlu a jen ještě chvíli tomuto zvláštnímu vyslanci moře hledím do tváře.
Večer se v Dublinu dokonce vyjasňuje. Dnešek překonal veškerá má očekávání, hned první den jsem viděl všechny mořské ptáky, které jsem v Irsku doufal spatřit, a celkem 10 druhů mám úplně nových. Spolu s kolegou to jdeme pořádně oslavit do hotelové restaurace, závěr v podobě pořádné večeře a několika pint piva Guiness si dnešní den rozhodně zaslouží.
Úterý 5. 7. 2022: Dalkey a NP Wicklow Mountains
Dnes už se přepravujeme „standardně“ malým busem, a naší první zastávkou je letovisko Dalkey na pobřeží, vzdušnou čarou asi 12 km jihovýchodně od Dublinu. Scházíme na upravenou vyhlídku, nabízí výhled na moře a stejnojmenný ostrov Dalkey, doleva vybíhající v pás nízkých útesů. Je s námi Niall Hatch z BirdWatch Ireland, růžolící chlapík přímo sršící dobrou náladou a ochotou. Jedním z dnešních cílových druhů je buřňák severní, hned na začátku ho jedna agilní kolegyně se stativákem skutečně vidí, ale pak už se nikomu neukazuje. Je zataženo, ale bezvětří – na buřňáky moc dobré počasí. Na hladině celkem blízko plave hejno alkounů obecných a kolem loví rybáci dlouhoocasí. U ostrova se povaluje asi 30 tuleňů, vypadá to na samé kuželozobé jako včera, ale dodatečně na fotce z tohoto místa nalezen i jeden tuleň obecný (Phoca vitulina). Výše na útesech odpočívá asi 15 kormoránů, tady převažují velcí, ale Niall mi ve stativáku ukazuje i chocholatého.
Dál prohlížím ostrov Dalkey: husice liščí sedící na hnízdě, Niall upozorňuje na budky pro rybáky rajské, dále tam jsou divocí králíci a špačci, kolem ostrova létají terejové. Zde u pobřeží poletují vlaštovky, stále rybáci dlouhoocasí, proletěl i dospělý racek černohlavý. Mořem za ostrovem proplouvá velká loď – trajekt do Francie. Niall u něj vidí sviňuchu, ale ukázat ji nikomu nestihl – sviňuchy nevyskakují z vody jako delfíni. Na útesech nacházím i volavku popelavou, kormoránů je tam teď 26, skutečně skoro samí velcí. Stojí za zmínku, že v Irsku žije jiný poddruh ssp. carbo, zatímco u nás ssp. sinensis. Rybářskou loď za útesy obletuje celé hejno racků stříbřitých i mořských. Mezitím se u nás ukázal konipas bílý anglický, vrána šedivka hledá něco k snědku v chaluhách vyplavených pod vyhlídkou.
Loučíme se s Niallem a vracíme do busu. Zatímco já už jsem spořádaně nastoupil, část účastníků je ještě na vyhlídce a najednou tam intenzivně něco fotografují – to rybák dlouhoocasý s rybičkou usedl na zídku před vyhlídkou, tam co předtím alkouni. Tak to jsem opravdu něco zmeškal.
Pokračujeme vycházkou na kopec Killiney Hill (153 m n. m.) jižně od Dalkey. Smyslem této zastávky je ve zdejším lese najít irské poddruhy lesních druhů ptáků, konkrétně uhelníčka a sojku. Mezi lukami stoupáme do svahu, jsou tu straky obecné, ozývá se zpěv stehlíka, hřivnáče, výhled na velký přístav Dún Laoghaire. Spíš než les bychom to nazvali lesopark, s upravenými cestami, kavárnou, veřejným WC a vyhlídkami. Kmeny buků, javorů a jasanů porostlé břečťanem, poznávám kakost smrdutý, cesmínu, zplanělou komuli Davidovu. Potkáváme další straky a šedivky, zpěvem zdejší les oživují vlastně jen střízlíci a hřivnáči, uhelníček bezpečně žádný. Slunný svah pod vyhlídkou porůstá zajímavý trnitý keř hlodáš evropský (Ulex europaeus).
Na vrcholu kopce stojí kamenný obelisk, původně nesl jméno královny Viktorie, ale po získání nezávislosti si ho prý Irové okamžitě přejmenovali. Odtud se jde zase dolů. Podařilo se mi zaslechnout vábení červenky. Oblohou křižují rorýsi a krátce se ukazuje i sokol stěhovavý! Zůstávám trochu pozadu a vidím, že sokoli na obloze jsou dva. Na okraji lesa se z korun stromů ozývají tenké hlásky, jen takové pípání, jeho původce se ukázat samozřejmě nechce. Snad tohle jsou ti hledaní uhelníčci? Kdo ví, stejně musím za ostatními. Líbí se mi, jak je louka u parkoviště posekaná jen částečně, zbytek je označen jako „Managed for wildlife“. Nějak zvlášť moc hmyzu tu ale stejně nepoletuje.
Pak nás bus odváží směrem k jihozápadu, mezi stále vyšší kopce porostlé hlavně kapradím. Zajímavé lokality jsou prý v Irsku hlavně při pobřeží, střed Irska tvoří především rašeliniště, dnes většinou vytěžené a přeměněné na pastviny. Národní park Wicklow Mountains, kam jedeme, ale má krásné lesy v údolích, zatímco vyšší polohy pokrývají vřesoviště, kde žije bělokur rousný irský. Projíždíme zvlněnou krajinou s množstvím stromů a havrany na pastvinách. Jak stoupáme, přibývá lesů, okraje silnice často zdobí červené náprstníky. Po půl jedné jsme v návštěvnickém centru parku, na místě zvaném Glendalough, což znamená údolí dvou jezer. Následuji ostatní do restaurace na oběd.
Po dobrém obědě nám na plánovanou vycházku k 2 km vzdálenému vodopádu Poulanass Waterfall zbývá něco přes hodinu. Nejdříve je třeba projít dvojitou středověkou branou do areálu kláštera Sv. Kevina z 6. století. To správné „staré Irsko“: kulatá věž, kamenný kostel, hřbitov s kamennými kříži. Za fotky to stojí, ale kdyby tu nechodilo tolik lidí a padla trochu mlha, bylo by to ještě lepší. Staleté kamenné zdi a střechy hojně porůstá drobná kapradina sleziník červený (Asplenium trichomanes).
Přecházíme říčku Glenealo a pokračujeme k západu, nenáročná lesní cesta po vrstevnici. Les je tady krásný, vlhký, bujný a zelený. Kvete tu asi jenom náprstník červený. Jinak především ráj pro nižší rostliny, nejrůznější mechy, játrovky, kapradiny – tu nejběžnější kolega lesák bez váhání určuje jako žebrovici různolistou (Blechnum spicant). Také celé porosty hasivky orličí. Po pravé ruce máme půvabné mokřady s bujnými trsy trav a nízkými borovicemi, o něco dál je střídá ještě fotogeničtější Dolní jezero. Odhalujeme u něj potápku malou. Ještě kus lesem, a konečně odbočka k vodopádu. Potok Lugduff si tu razí cestu úzkou průrvou, i na její stěně roste žebrovice, a též cesmína ostrolistá (Ilex aquifolium), tento u nás zahradní keř je na britských ostrovech původní. Měl by tu být skorec, ale jak to tak bývá, nezastižen. Vodopád oživuje jen zpěv střízlíka.
Čas pokročil, vracet se musíme velmi svižně. Ptačích hlasů v lese bylo celkově málo a nebyl čas hledat původce. Nejnápadnější byl zpěv holubů hřivnáčů. Cestou zpět ještě pozorování dvou červenek, jedna dokonce zůstává u paty stromu a nechá se fotit. V okolí návštěvnického centra jsou vlaštovky a kavky. Kolegové, kteří oběd vynechali a procházeli se v lese déle, hlásí i další druhy: konipas horský, pěnkava obecná, šoupálek dlouhoprstý.
Z Glendalough míříme nahoru na vřesoviště hledat bělokury. Kopce se mění v oblé hory, lesy mizí, holé hřbety kryjí jen hnědé povlaky vřesu, zdálky to vypadá, jakoby byly potažené semišem. Rychlá zastávka nad jezerem Tay. Nepříjemně silný vítr, ale jinak krásné výhledy na jezero a okolní kopce. Místo na pohled zcela prosté lidské přítomnosti, až na to, že dole na břehu jezera stojí vikingská vesnice. U ústí řeky Cloghoge ji postavili filmaři, ani přivázané drakkary nechybí. Tady nahoře v porostu vřesu svítí sytě růžové květy vřesovce popelavého (Erica cinerea). Na další zastávce stále nad jezerem Tay pak fotím tmavě hnědého plzáka, zde by to mohl být nějaký původní druh ‒ dle prostředí nejspíš plzák černý (Arion ater).
Jedeme dál k severozápadu, kolem fragmentu smrkového lesa, pak už jsou všude kolem opravdu jen holé kopce v odstínech zelenohnědé, tráva, vřes, kapradí. Na jediné křižovatce zahýbáme doprava a činíme celkem čtyři zastávky, s plánem vypátrat na okolních vřesovištích bělokura.
Zastavení první u tůně s poházenými odpadky. Krátce předtím z busu zblízka linduška luční. Kolem je vřesoviště s několika ovcemi. Na první pohled se to nezdá, ale veškerá vegetace je nacucaná vodou. Chvíli je slyšet zpěv skřivana polního, někdo snad zahlédl přeletět bělokura. Bohužel padá opona – přes vřesoviště jdou nízké mraky a k větru se přidává mrholení. Nezbývá než schovat foťák a přidat na oblečení. Během deseti minut jsme všichni v busu.
Zastavení druhé jen o kousek dál. Vítr a drobný déšť. Vlevo od silnice dva jeleni, nejspíš sikové. Fotit nemohu, ale dalekohled tu trochu vody zvládne. Někteří se vydali dál a po návratu hlásí dva krkavce. Když zase popojíždíme, vidím je jako sedící siluety.
Zastavení třetí. Přestalo pršet. Vlevo další jelen. Skřivan polní zpívá a zapadá do vegetace. Kolegyně chytila (a zase pustila) velkého střevlíka.
Zastavení čtvrté, u mimořádně hezké tůně. Následuji kolegu fotografa, myslel jsem, že to přes prkénko položené na louži půjde, ano, jsem tam, ale boty mám definitivně mokré. Sotva stihnu jednu fotku chmýří suchopýru, když se znovu dává do deště. Katarína a jeden účastník, který rozumně zůstal uvnitř autobusu, mezitím na horizontu jednoznačně identifikují bělokura. Nikdo další ho už ale nemá, musíme se spokojit jen s vyprávěním.
Středa 6. 7. 2022: Lady’s Island Lake
Na sušení bot padla celá role toaletního papíru (Dublin One promine), ale výsledek je uspokojivý. Po konzumaci, přiznávám, ne úplně skromné snídaně (losos s vejcem a sušenými jablky) v hotelové restauraci vypadá svět ještě lépe. V devět hodin opouštíme hotel a jedeme na jih. Alespoň z autobusu vidím dublinskou katedrálu svatého Patrika, skutečně impozantní.
Na půl hodiny zastavujeme u říčky Dodder v městě Tallaght jihozápadně od Dublinu. Jsme tu kvůli skorcovi, kterého jsme včera neviděli. Příjemné místo, říčka tu překonává vysoký jez a spěchá dál, obklopena bujnou vegetací. Dospělá volavka popelavá, která tu prý byla i minulý týden, před námi odletuje nahoru na jez a pak se tam prochází. Hledáme skorce, a dál po proudu skutečně je! Po chvíli zírání v nepohodlném podřepu pod keři se nám tam objevuje na kameni. V křoví u říčky také mladá červenka, a na jezu se zastavuje i mladý konipas horský. Na březích kvetou vrbovky, vlčí máky, dále např. svízel přítula a do něj se zamotává něco jako popínavý zemědým…skutečně existuje takový druh: Fumaria muralis.
Během další cesty na jih po dálnici N11 vidíme za jízdy dva luňáky červené, jeden letěl nalevo a druhý napravo od silnice, takže jednoho nebo druhého zaregistroval asi každý. To, že je potkáváme právě zde, krátce před exitem na Brittas Bay, mezi Wicklow a Arcklow, není tak úplně náhoda. Právě v této části Irska proběhla v roce 2011 úspěšná reintrodukce luňáků a trvale se tu vyskytují.
Je právě poledne, když vystupujeme na parkovišti v přístavu Rosslare a jdeme se projít asi 1 km po pobřeží. Hezké místo, „walking trail“, kde se o přírodu pečuje. Hned zpočátku zůstávám pozadu za ostatními, protože fotím květiny. Travní porost na pobřežních dunách hojně zpestřuje svízel syřišťový a v nečekaném množství i atraktivní orchidej rudohlávek jehlancovitý. Velmi nápadné jsou trsy zplanělé juky a novozélandská dračinka (Cordyline sp.). Dle hlasu poznávám stehlíka a zahlédl jsem odletět kulíka písečného.
Scházím na pláž a spěchám za ostatními po mořském břehu. Vyplavené hnědé a zelené chaluhy, slávky. Je oblačno a docela teplo, dokonce i jeden motýl tu létá, konkrétně bělásek řepkový. Vpředu vyplavilo moře větší hromadu chaluh, přirozeně lákající racky chechtavé i stříbřité. Z travnatých dun nahoře se ozývá zpěv lindušek lučních.
Docházím skupinu na výběžku pobřeží. Na hladině tu vedle několika „chechťáků“ plave i dospělý racek bouřní, tento druh jsme dosud v Irsku neviděli. Ještě dál vpředu je skalnatý výběžek Greenore Point s asi 35 kormorány (velkými?), z vody před ním koukají hlavy tří tuleňů.
Cestou zpět fotím štírovník, není to náš růžkatý, ale spíše v Irsku o něco vzácnější Lotus pedunculatus, s většími, zdobnějšími květy. Jeden konipas bílý anglický, ten aby někde nechyběl. Nad mořem proletěl terej bílý. Zastavil mne starší pár, pán se vyptává, odkud jsem, jak dlouho jsem v Irsku a podobně, jsou milí. Zřejmě tu až tak moc zahraničních návštěvníků nemají.
Hlavním bodem dnešního programu je návštěva Lady’s Island Lake. Brakická laguna při jižním pobřeží Irska, od moře oddělená přirozeně vzniklým pásem štěrku/písku. Ostrov, který dal jezeru jméno, je dnes vlastně poloostrovem vybíhajícím ze severu do jezera. Je to starodávné poutní místo, kudy prý kdysi, dávno před sv. Patrikem, vstoupilo do Irska křesťanství. Na laguně jsou další dva skutečné ostrovy, kde racci a rybáci, včetně ohrožených rybáků rajských, hnízdí v bezpečí před predátory z pevniny.
Zastavili jsme severně od (polo)ostrova. Parkoviště, kostel, obchod, břeh jezera upravený jako park, zbytky normanské pevnosti z 12. století. Nejprve ovšem přestávka na jídlo, využil jsem v Irsku běžné služby a nechal si v obchodě s potravinami udělat sendvič, a spolu s kávou a muffinem ho pak pojídám na lavičce vedle okrasných keřovitých fuchsií. Ostrov s hnízdícími ptáky mám přímo naproti.
Ve dvě hodiny se připojuji ke kolegům, kteří jídlo vynechali a už na břehu pozorují. Na jezeře plavou labutě velké, v rušné kolonii na ostrově jsou racci chechtaví včetně hnědých juv., dále rybáci dlouhoocasí i obecní, oba druhy krmící mláďata, min. jeden rybák severní. Zajímavý bahňák u břehu ostrova je břehouš černoocasý. Dále min. dva ústřičníci, kachny divoké. Ale to už jsme všichni pohromadě, a přidávají se k nám i profesionální strážci kolonie Eddie a Bee, naši dnešní průvodci.
Procházíme po břehu poloostrova k jihu, dál podél kolonie na ostrově. Další ústřičníci a racci chechtaví. Pak tam koukáme na velké shromáždění rybáků – samí rybáci severní. Dospělým už začíná bělat čelo, mezi nimi běhají úhledná, roztomilá mláďata. Ale další druhy tu jsou také: Eddie mi ukázal rybáka obecného spolu s dlouhoocasým, pak jednoho rybáka dlouhoocasého ve druhém roce (černá čepička neúplná). Na rozdíl od rybáka obecného nehnízdící mladí ptáci tohoto druhu nezůstávají na zimovišti, neboť to by museli trávit zimu v Antarktidě. Za ostrovem, až u protějšího břehu jezera plave 45 labutí velkých, také pár hus velkých s dvěma mláďaty, a je tam i jedna volavka stříbřitá.
Začátek druhého, jižního ostrova střeží dva kormoráni velcí, před nimi se brodí další břehouš černoocasý. Docházím ostatní, kteří se shromáždili u sochy Panny Marie a pozorují kolonii na tomto druhém ostrově. Břeh ostrova je opět plný rybáků severních, jsou tam také racci chechtaví a nově i nejméně tři racci černohlaví. A až za nimi, nahoře za elektrickým plotem je ona přísně střežená kolonie rybáků rajských, stále tam nějací rybáci létají, je vidět jen, že jsou velmi světlí, postřehnout červený kořen zobáku ani žádné další znaky na tuto vzdálenost nelze.
Do centra naší pozornosti se dostává fakt, že odtud byla hlášena jedna rarita, konkrétně rybák západní (Thalasseus elegans). Tento americký druh vypadá docela stejně jako rybák severní, ale má zobák celý žlutý. Jakkoliv je to nepravděpodobné, někdo ho ve stativáku opravdu vidí… Několik pokusů nechat si vzácného rybáka ukázat pro mne vychází naprázdno, buď nevidím zobák, anebo už je rybák jinde. Pak se to ale přece daří, zrovna když koukám do stativáku, jeden z „rybáků severních“ krátce ukáže žlutý zobák – a mám tě!
Prosím průvodce o zopakování počtů hnízdících ptáků, které říkali na začátku. Kolonie není vůbec malá: rybák severní 1 728 P, rybák obecný 1 112 P, rybák dlouhoocasý 715 P, rybák rajský 310 P, racek chechtavý 2 640 P, racek černohlavý 50 P. Dovídám se pak od Bee leccos zajímavého. Rybáci rajští naštěstí nejsou globálně ohroženi a žijí snad na všech kontinentech, nehledě na to se do jejich ochrany v Evropě, kde patří k nejvzácnějším mořským ptákům, investují ohromné peníze. Největší nebezpečí pro tuto kolonii představují farmáři, kteří na jaře kontrolovaně přerušují přírodní hráz dělící jezero od moře, a někdy tak mohou vypuštěním jezera pustit na hnízdní ostrovy predátory. Dále mláďata rybáků ohrožují splachy z polí. Zdaleka největší obavy ale budí epidemie ptačí chřipky, která už nyní decimuje kolonie mořských ptáků v Británii.
Pak se s námi průvodci loučí a my se také rozcházíme, největší smysl mi dává následovat Katarínu a několik dalších kolem poloostrova. Identifikujeme zpěv rákosníka proužkovaného. O něco dál se otevírá pohled na východní část jezera. Jeho břehy zdobí kvetoucí kyprej vrbice, hladinu zase kompaktní hejno labutí velkých a dvě potápky roháči. V trávě na břehu linduška luční sbírá hmyz pro svá mláďata. Na protějším východním břehu odhaluji čtyři malá labuťátka ve světle hnědošedém kožíšku, poblíž je hlídá jeden z rodičů. Fotka těchto mláďat náhodně zachytila i dva vodouše rudonohé. Konec východního výběžku jezera je mimořádně pěkný. Voda je tu lemovaná rákosím, u něhož se zdržují slípky zelenonohé, lysky černé, volavka stříbřitá i popelavá. Největší pozornost na sebe ale po zásluze poutá skupina sedmi břehoušů černoocasých. Postávají na mělčině nebo v ní hledají potravu, jsou mnohem blíž než všichni břehouši, které jsme tu viděli předtím, a focení od řídkého rákosí na břehu je nijak neruší. Čtyři z nich samci vybarvení do sytě rezavé, ostatní jsou světle hnědí loňští ptáci nebo samice. Tento druh v Irsku nehnízdí, jsou tedy protahující či možná už na svém zimovišti, a nejspíš přiletěli z Islandu. Letošní juv. se skvrnitým hřbetem z nich není ani jeden – ti asi táhnou až později.
Už musím zpátky k busu. Naštěstí je to velmi blízko, ani jsem si neuvědomil, že jsem celý poloostrov obešel a jsem opět na jeho severní části. Míjím zbytky normanské pevnostní věže, před níž je místo upravené jako poutní místo mariánského kultu. Pieta je na místě, v roce 1649 tu Cromwellovi vojáci zmasakrovali augustiniánské mnichy, zničili starý kostel a pevnost vypálili. Kostel nebyl nikdy obnoven, ale zbožní poutníci se na Lady’s Island Lake vrátili už za dvacet let.
Poslední dnešní zastávkou je jihovýchodní cíp Irska zvaný Carnsore Point. Další místo s bohatou historií, a prý výborné na „seawatching“. Na mořské ptáky je ovšem potřeba stativák, špatné počasí, také asi hodně času a ochota určovat mihotavé tečky nad obzorem. Nemaje ani jedno, je z toho „pouze“ další příjemná procházka po pobřeží.
Zastavili jsme u poslední usedlosti a míříme k moři. Romantiku konce světa tu poněkud ruší větrné elektrárny, je to poprvé, co obrovské vrtule vidím takhle zblízka. Vydávají zvláštní zvuk, není to vysloveně nepříjemné, spíš iritující svou pravidelností. Zcela chápu, proč se tato zařízení umisťují v neobydlených oblastech. Komu se podaří odpoutat pozornost od rytmického svistotu větrníků, musí uznat, že pobřeží je tu neobyčejně malebné. Poházené žulové balvany dekorují nánosy vyplavených chaluh, jejich charakteristický zápach už znám. V chaluhách postávají racci chechtaví a stříbřití, dále od břehu se na kamenech bezstarostně povalují dva tuleni kuželozobí, připomínají obrovské slimáky. Dále tu žijí špačci, konipas bílý anglický, na balvanech odpočívají kormoráni velcí, a mezi nimi hledají potravu kolihy velké či ústřičníci, občas proletí nějaký rybák. Během cesty podél pobřeží si zapisuji také vrány šedivky, volavku popelavou a racka mořského. Kolihy jsme prohlíželi zvlášť pečlivě, neboť předchozí výprava tu minulý týden na fotkách objevila i kolihu malou. Tentokrát jsou ale opravdu všechny velké. Samo malebné pobřeží láká k fotografování, zaujaly mne i přílipky na kamenech. V dálce nad mořem všude létají terejové bílí, je jich nejméně 50. Nečekaně je docela slunečno a větrno.
Kolega ještě neviděl lindušku skalní a rád by ji tu potkal, zde ale zrovna nejsou. Drobné pěvce na kamenech zastupují jen skřivani polní a konopky. Před šestou hodinou docházím skupinu kolegů u cíle asi 1 km vycházky – konec cesty (doslova) na jižním výběžku pobřeží. V dálce jsou odtud vidět ostrovy Saltee, kam pojedeme zítra. I tady jsou na pobřeží kormoráni, racek mořský, špačci, konipas bílý a ústřičník, také tu létají břehule říční a dva rybáky se daří určit jako dlouhoocasé.
Zpátky jako vždy ve spěchu, hledám si nad břehem nejkratší cestu, zároveň se musím úspěšně vyhýbat elektrickým ohradníkům, které omezují přístup k větrným elektrárnám. Kvete tu čistec bahenní (Stachys palustris). Za zmínku stojí, že na této vycházce je i hmyz: čmeláci, páteříčci na květech miříkovitých, černý střevlík na cestě. Obecně mi přijde, že je v Irsku hmyzu málo. Úplně u autobusu sedí na drátě zvonek zelený, kterého jsme v Irsku ještě neviděli, a svým odjezdem plašíme čtyři hřivnáče.
Dnes spíme ve Wexfordu. Penzion Faythe Guesthouse je mimořádně hezké místo, vzniklé adaptací historického domu z 18. století, na místě bývalého hradu. Navíc nás vítá zpěv stehlíka. Wexford působí jako příjemné malé (asi 20 tisíc obyvatel) město, možná spíš letovisko na pobřeží. Vybaveni plánkem z penzionu neprodleně vyrážíme na ulici plnou barevných vývěsních štítů najít vhodné místo na večeři.