Text a foto: Jan Pláteník
Čtvrtek 7. 7. 2022: Jezero Tacumshin a ostrov Great Saltee
Ráno slunečné, výhled na moře z okna penzionu je krásný. Opět se ozývá zpěv stehlíka, a také hřivnáče. Snídaně skutečně bohatá, jak se psalo v programu zájezdu.
První dnešní zastávka je pobřeží jižně od Lady’s Island Lake. Plán je pozorovat a učit se poznávat rybáky, kteří z kolonie na jezeře létají na moře lovit. Zatímco ostatní jdou rovnou k moři, mne zlákala hezká tůň obrostlá křovinami, které obývá kos černý, dle zpěvu i rákosník proužkovaný, vidím tu také mladou koňadru, mladou modřinku, a celou rodinu konopek – nejméně čtyři juv. a jedna dospělá samička. Na místní poměry tedy drobných pěvců až neobvykle mnoho. Na vážky ale číhám marně. Létají tu vlaštovky, a v okolí se ozývá krkavec.
Přesouvám se k pobřeží za ostatními, přes kopec z písku porostlý travou. Zkouším letovky rybáků, kteří se od moře vracejí s kořistí ‒ prima, na obou fotkách je rybák rajský. Jinak tu žijí lindušky luční. Pod písečným vrchem je ohromná pláž, po které se mezitím rozptýlili kolegové. Blankytnou oblohu nad námi neustále křižují rybáci, jejich určování „v reálném čase“ za letu mi ale přijde těžké, potřeboval bych více praxe. Létají tu asi všechny čtyři zdejší druhy. Ještě tak nejsnazší je poznat rybáka severního, u něj si stačí všimnout černého zobáku se žlutou špičkou.
Stejně jako jinde i tady je na dunách velmi zajímavá flora. Roste tu svízel syřišťový a jehlice plazivá, nejvíce mne ale zaujal modrošedý „bodlák“ máčka přímořská. Cestou zpět k autobusu pak ještě nizoučká planá růže bedrníkolistá (Rosa spinosissima), po odkvětu s temně rudými šípky. Na dráty u stanoviště našeho autobusu sedají jiřičky.
Následně jedeme k jezeru Tacumshin. Je to další pobřežní laguna, menší a divočejší sestra Lady’s Island Lake, obklopená rozsáhlými rákosinami a mokřady. Dá se čekat, že v nich bude mnoho vodního ptactva, my ale máme zvláštní cíl: údajně se právě teď na jezeře zdržují hned dvě americké rarity: kulík pacifický (Pluvialis fulva, Pacific Golden Plover) a kulík hnědokřídlý (Pluvialis dominica, American Golden Plover). Když nám to Katarína říká v busu, záměr najít dva kulíky na tak velkém jezeře s členitými a zarostlými břehy, a kde jistě bude mnoho jiných ptáků, mi připadá jako jasná „mission impossible“. Může ale pomoci, že „normální“ kulíci zlatí prý na jezeře nejsou.
Zastavujeme v malé obci asi půl kilometru severovýchodně od jezera, a jdeme kus pěšky rovně cestou mezi keři. Na konci cesty je od zaparkovaného auta první pohled na jezero. Na jeho hladině asi 60 labutí velkých, a další menší ptáci. Protější jihozápadní, snad 400 m vzdálený břeh je holý a na něm, světě div se, se opravdu zdržují oba vzácní kulíci! Místní birder nám je ukazuje ve stativáku: vpravo ten větší a s výraznější bílou skvrnou je kulík hnědokřídlý („American“), vlevo od něj, méně bílé a celkově menší, je kulík pacifický („Pacific“). Je to úplně neuvěřitelné, vůbec je nemusíme hledat, prostě se na ně koukneme a je to. Jsou příliš daleko i na můj foťák, ale ve stativáku je vidíme dobře. Tak to se opravdu povedlo! Ještě jsem na jezeře stačil postřehnout čejky a husice liščí, mimo jiné pár na hladině vodící 3 pull.
Máme splněno, čas na individuální pozorování kolem jezera. Vydávám se polní cestou podél břehových porostů k severozápadu. Jezero se tímto směrem zužuje, u rákosí při protějšího břehu se zdržují dvě volavky stříbřité a min. 50 břehoušů černoocasých, je tam i vodouš rudonohý. V břehovém porostu hojně kvete vrbovka chlupatá. Výrazně tu zpívají rákosníci proužkovaní, i v letu. „Tak vy si tady fotíte květiny“ oslovuje mne anglicky ptáčkař se stativákem. „Ano, proč ne“ odpovídám mu. „Viděl jste je?“ „Koho?“ dělám hloupého, ale pak už ho nechci napínat a vysvětluji mu, kde vzácní kulíci jsou. Na hladině pozoruhodná rodina labutí velkých: jedna dospělá a za ní ne méně než 11 pull., z nichž pět je bílých „immutabilis“. Na holém výběžku břehu odpočívá čtveřice kormoránů velkých. Pohled na jezero z trochu jiného místa: racci chechtaví, nejméně čtyři čejky, stále břehouši, počet volavek stříbřitých u rákosí se zvýšil na tři.
Je stále slunečno, mírný vítr. Po pravé straně je pastvina s ovcemi, za ní pak cesta končí. Fotogenické vrbičky na okraji rákosí, kvetoucí čistec bahenní. Docela dost létajícího hmyzu, dokonce i motýli: okáč luční, jakýsi bělásek, pak okáč prosíčkový. Jednou jsem zahlédl proletět vážku, bez šance na další pozorování. Z ptáků rákosník proužkovaný, ozývá se zpěv hřivnáče.
Nic dalšího se mi tu neukazuje. Pomalu tedy zpět. Nad jezerem letí holub, a je to holub doupňák! Kolegyně fotografka prý zahlédla sýkořici a teď ji láká nahrávkou. Docházím kolegy se stativáky a společně studujeme skupinu bahňáků, na kterou jsem se díval předtím: stále tvoří docela kompaktní hejno u rákosí, celkem asi 70 ex., převažují břehouši černoocasí, ale jsou mezi nimi i vodouši šedí, také asi 10 vodoušů rudonohých, jednotlivě čejky. Na jezeře naproti také ústřičníci, racci mořští, husice liščí a hejno kachen divokých. Jedna účastnice mi ukazuje fotku vážky, kterou tady pořídila mobilem, je to nejspíš vážka čtyřskvrnná.
Tak ještě jeden pohled na vzácné kulíky, jsou stále tam co předtím. U autobusu na drátech dospělý havran spolu s letošním mladým – co ho asi učí o dvounožcích, kteří se střídají u jezera s podivnými předměty na třech nohách?
Krátce po poledni se už nacházíme v malém, malebném přístavu Kilmore Quay. Je stále naprosto jasno a slunečno, příjemných něco přes 20 stupňů. Do jedné bárky tu nakládají zvláštní klece, nejspíš na kraby. K obědu jen zmrzlina, především důkladná příprava na cestu. Katarína nás varovala, že na lodi stříká voda, na ostrově Great Saltee navíc není přístav, a budeme se k břehu brodit. Foťák do batohu, na batoh pláštěnku, na sebe větrovku, z kalhot kraťasy, boty bez ponožek. Přesně v jednu vyplouváme, ve dvou lodích po dvanácti pasažérech. V přístavu míjíme mladého tuleně kuželozobého. Plavba je úplně pohodová, žádná stříkající voda nás neohrožuje, ale věřím, že za horšího počasí (jak před týdnem zažila předchozí výprava) by to taková selanka nebyla. Provází nás racek stříbřitý, nad mořem proletěl kormorán, lovící terej bílý. Míjíme první ostrov Little Saltee, loví u něj další terejové, na vodě hejno papuchalků.
Vylodění skutečně docela dobrodružné je. Přesedáme po šesti do gumových člunů, povinně si na ten kousek bereme oranžové vesty, chlapci nás přepraví ke břehu, kde vesty zase odkládáme a posledních pár metrů k břehu procházíme vodou. Moře je klidné a celkem teplé, vyplavené chaluhy jsou naboso příjemné. V hromadách dalších chaluh na břehu hledají potravu lindušky skalní, v tomto prostředí se barevně docela ztrácejí. Máme tři hodiny na individuální průzkum ostrova, v pět pro nás lodě zase přijedou.
Cesta vede do svahu souvislým porostem hasivky orličí, vyšší než dospělý člověk. Tu a tam solitérní keře, kvetoucí kyprej vrbice. Vysoké kapradiny snadno navozují iluzi brány do vzdálené minulosti, do doby, kdy dinosauři/ptáci vládli světu. Míjím jediný dům rodiny majitelů ostrova obklopený stromy a různými keři, bez černý tu kvete hned vedle exotické dračinky (Cordyline). Zemi pokrývá nizoučká zelená tráva, úplně jako ten nejměkčí koberec, z něhož ale místy vyrůstají pichlavé bodláky. Poznávám zpěv rákosníka proužkovaného, bobky a nory divokých králíků.
Na druhé straně ostrova se přede mnou otevírá až nereálně krásná krajina, ze zeleného návrší místy vyčnívají skaliska ozdobená žlutými lišejníky, až konečně vpředu ostrov rozeklanými útesy a členitými skalními stěnami spadá prudce do moře, které dnes věrně zrcadlí modř oblohy. Zelený pokryv kolem cesty sestává především z nízké, bíle kvetoucí silenky – je to silenka nadmutá (Silene vulgaris), běžná i u nás, jen tedy jsem ji nikdy neviděl tvořit tak souvislý a homogenní porost.
Především ale jsou skaliska nad mořem plná ptáků, a moji kolegové už je nadšeně pozorují a fotí. Tohle je tedy opravdu paráda! Zejména papuchalci jsou hodně blízko, odpočívají v silenkách před svými norami nad hranou srázu, klidně jen pár metrů od cesty. V členité skalní stěně pod nimi pak hnízdí alky malé, alkouni úzkozobí a racci tříprstí. Zelený porost nad cestou prolézají lindušky skalní.
Jdu se podívat doleva, z hlavní cesty tam vede odbočka blíže k okraji útesu, pár lidí už tam stojí. Vpředu se těsně nad srázem na malé plošince krčí tři mláďata nějakého racka, ještě převážně v šedém prachovém peří. Působí bezmocně, nemají ani kde se skrýt před sluncem. Protější, mořem oddělená skála je plná oslnivé elegance terejů bílých, někteří sedí, jinde už jsou velká čistě bílá mláďata. Nižší partie útesu obývají alkouni úzkozobí, a vedlejší oblé skalisko zase obsadili kormoráni chocholatí.
V krásném pozorování mne ruší zcela prozaická potřeba, kvůli čemuž se musím vrátit hluboko do kapradí. Když jsem zpět před útesem terejů, žádní jiní lidé už tu nejsou. V okolí dvě lindušky luční, další zpívá. Fotím racka mořského, který se krásně vyjímá na vedlejším skalisku. Krátce potom už je jasné, čí jsou ta mláďata na útesu – racek mořský totiž na mne regulérně útočí. Nepamatuji se, jestli zpočátku nějak křičel, především mi začíná tiše, soustředěně a velmi těsně létat nad hlavou. Zasvištění, otočka a znovu. Samozřejmě volím rychlý ústup, pronásleduje mne přesně až na hlavní cestu, tam už mu nevadím.
Zkouším jít po hlavní cestě ještě dál. Na dalším útesu je celá kolonie racků stříbřitých s mladými, spolu s racky mořskými. Ani zde nejsem vítaný. Než stačím foťákem zamířit, žádný junior není na útesu vidět, zato dospělí stříbřití mi začínají létat nad hlavou. Nezbude, než i tady jejich soukromí respektovat. Cestou zpět mám štěstí na jednoho z mnoha zdejších divokých králíků, také na jednu konopku.
Zjišťuji, že můj úžasný příběh o napadení rackem mořským celkem nikoho nezajímá. Někoho prohnal také, jiní jsou plní zase svých zážitků a dojmů. Jeden kolega už stihl obejít celý ostrov a upozorňuje mne, že když půjdu dál vpravo, je tam další veliká kolonie terejů. Vydávám se tím směrem, ale jde to pomalu, když všude kolem je tolik k vidění a focení! Krásné starčky patří k druhu starček přímětník (Senecio jacobaea). Buřňáci lední jsou usazení mezi trsy trávy nad srázem a ospale mžourají do slunce, jiný ve stínu pod převisem opatruje své jediné mládě. Dvojice papuchalků spokojeně odpočívá u ústí své nory. Racci tříprstí mezi svými střapatými, poloodrostlými mláďaty. Krásné pohledy na moře a útesy. Tuleň kuželozobý kouká z průzračné vody. Racek mořský sedící na hnízdě v malé skalce jen asi dva metry od cesty, kolemjdoucí si pyšně a přísně měří, nikdo nenechává na pochybách, kdo je tady pánem. Na nízkých skalách dole u moře postávají kormoráni chocholatí, a zrovna se tam začíná něco dít – jeden junior strká svou hlavu hluboko do krku dospělého a dostává nášup, vypadá to až násilně. Pak alkoun úzkozobý stojící nad svým jediným modravě zbarveným vejcem.
Velikou kolonii terejů vpředu vidím, ale je jasné, že až k nim opravdu nedojdu. Další kormoráni chocholatí, skalní stěna úplně plná racků tříprstých. V porostu hasivky nad cestou nečekaně dva bramborníčci černohlaví – žadonící samička/juv. a poblíž neobvykle tmavý sameček. Nedá se nic dělat, musím se připojit k ostatním a vydat na druhou stranu ostrova, odkud vyplouvá loď. Tři hodiny v takovém ptačím ráji utečou jako nic. Tento výlet byl opravdu vrcholem celé exkurze! Po dni plném slunce se obloha zatáhla, a tak během zpáteční plavby je moře šedé, nikoliv tmavě modré jako předtím. Jakoby za dnešním nádherným představením přírody právě spadla opona.
Po návratu se opět vydáváme na hlavní ulici Wexfordu najít vhodné místo, kde dostaneme večeři. Asi máme pocit, že dnešní den si i v tomto směru žádá něco mimořádného, neboť končíme v michelinské restauraci Green Acres. Jídlo v odpovídající kvalitě (i ceně).
Pátek 8. 7. 2022: Cliffs of Moher
Dnešní ráno ve Wexfordu je zatažené, asi 14 °C. Snídaně stejně bohatá jako předchozího dne, v maximální variantě se to skoro nedá sníst. Potom odjíždíme, dnes bude delší přesun, přes celé Irsko na západní stranu ostrova.
Pohled, který se mi nabízí za jízdy z okna busu, se moc nemění. Zvlněná krajina v nejrůznějších, spíš tlumených odstínech zelené, nejobvyklejší jsou louky či pastviny oddělené pásy stromů a/nebo bujných keřů a bylin, pruh vegetace podél silnice vypadá stejně, vše pod olovnatě šedou oblohou. Usedlosti jsou řídké, vzácně lze zahlédnout zbytek nějaké staré stavby z šedého kamene. Pokud se na lukách něco pase, jsou to černo-strakaté krávy. A pokud člověk zahlédne ptáky, jsou to racci anebo havrani polní, případně jiný druh krkavcovitých. Jakákoliv neudržovaná místa ve zdejším klimatu asi sama a snadno neprostupně zarůstají keři a bylinami. Barevnými květy ale tyto pásy spontánní vegetace šetří, výjimkou je vrbka úzkolistá (nepůvodní?) marnotratně zdobící okolí silnice. A pokud bych dostal čas takové místo prozkoumat, shledal bych nejspíš, že je (z pohledu Středoevropana) obývá jen málo hmyzu i drobných pěvců.
Asi v devět hodin přejíždíme řeku Barrow. O půl hodiny později jsem zahlédl u silnice lišku, bylo to na východním okraji města Carrick-on-Suir. Lišek žije v Irsku hodně, a patrně příliš mnoho – vzpomeňme, jak decimují rybáky malé u Donabate. Vlevo se pak zdvihají lesnaté vrchy.
Po desáté už se blížíme k městu Tipperary, po levé straně teď máme Galty Mountains, už dost vysoké hory, pokryté jen hnědým vřesem. Písničku „It’s a long way to Tipperary…“ si stále pamatuji z prvních hodin angličtiny kdysi dávno, jenom jsem nějak až dosud netušil, že město Tipperary je v Irsku. Stavíme tam u pumpy. Při další cestě mne přemohl spánek.
Po poledni už jsme někde úplně jinde, západní strana ostrova se zdá zelenější a divočejší, je stále zataženo a navíc drobně prší. Na pastvinách se nově objevují dělicí kamenné zídky, z rostlin také tužebníky. Mohérské útesy, cíl naší dnešní cesty, jsou před námi, právě tam, kde je mlha/velký mrak, prý se ale vždy odpoledne zdvihne.
Nejprve ale asi na hodinu zastavujeme v obci Lehinch na pobřeží. Jdeme se podívat k moři. Širokou zátoku lemují vlnolamy z šedého kamení. Létají tu rybáci – jeden z nich je rybák severní. Ptáci jsou především daleko vlevo, tj. jižně, na břehu pod svahem tam rozpoznávám hejno racků chechtavých, mezi nimi i racek bouřní. U nás se na vodě pohupuje racek stříbřitý. Kamenný břeh prohledávají dvě šedivky. Stativákem je vlevo vidět víc: skupina devíti ústřičníků si tam vybírá oddechový čas během přílivu, racků je tam asi 50, z toho asi deset jsou bouřní, ostatní chechtaví, mezi nimi několik juv. Čtyři racci bouřní se náhle objevují na vlnách i u nás, jeden je dospělý, ostatní tři v druhém roce. Zůstává zataženo, neprší, moře je šedé stejně jako obloha a vlny docela velké. Jsou tu také kavky, na pobřeží i nahoře, a konipas bílý anglický.
Kus po promenádě nad břehem. Je docela plná lidí, mraky prosvěcuje slunce, ale nemůže být víc jak 18 °C. Místní se přesto koupou, pravda, někteří v neoprenech. Vracím se k autobusu, dle hlasů tu někde jsou vrabci, konipas bílý anglický na obrubníku, opět kavky, na sloupku plotu hezky vybarvený samec konopky obecné.
Mohérské útesy jsou turistická atrakce prvního řádu, a vlastně jediné místo, kde se v Irsku setkáváme s turismem v „průmyslovém“ měřítku. Parkoviště pro autokary, návštěvnické centrum a obchody zapuštěné do svahu. Návštěvu místa bylo mimochodem třeba rezervovat dopředu. Jsme tu dřív, ale pouštějí nás dovnitř, protože nad útesy zrovna není mlha.
Cestu nahoru stráží havrani polní a jeden racek stříbřitý. Zároveň s prvním pohledem na útesy se mi na hraně srázu ukazuje sameček bramborníčka černohlavého. Útesy jsou skutečně dech beroucí geologická pozoruhodnost. Původně prvohorní říční sedimenty, ve kterých Atlantický oceán neustálým bušením příboje během stovek milionů vytesal zvlněné svislé stěny táhnoucí se 14 km podél pobřeží a dosahující výšky až 214 m. Nad hranou srázu je zabezpečená turistická stezka a vyhlídky.
Přirozeně hledáme hnízdící mořské ptáky. Všichni tu jsou, a už docela rozumím, jak mají útesy rozdělené. Alkouni úzkozobí se mačkají i na těch nejužších římsách, zatímco racci tříprstí si staví hnízda a potřebují na ně tedy římsy o něco širší. Na těch správných místech mají ale jedno hnízdo vedle druhého. Papuchalci se drží strmých, ale ještě travnatých svahů nahoře, kde si mohou vyhrabat nory. Buřňáci lední preferují vyšší místa pod malými převisy, drží si mezi sebou odstup, i když je jich tu také dost. Alky malé se vyskytují porůznu, rovněž spíš jednotlivě, pod malými převisy.
Tady je to hlavně velikost, titánské rozměry útesů i hnízdní kolonie (údajně až 30 000 párů různých druhů), co je zajímavé. Kdybychom nebyli nikde jinde, své druhy bychom si tu našli, ale ve srovnání s předchozími navštívenými místy jsou ptáci strašně daleko.
Nejvyšším bodem útesů je vyhlídka u opravené O’Brienovy věže (kterou jsme překřtili na Hobitín). Je samozřejmě plná lidí. Jeden havran něco ukořistil a dva racci stříbřití ho počínají pronásledovat. Tyhle jejich soustředěné nálety už znám. Z travnatého srázu pod vyhlídkou opakovaně startuje ke zpěvu linduška luční. Dál severně je před hlavní útes předsunutá skupina nižších kamenných věží, rozeznávám na nich 27 kormoránů chocholatých, společně s rackem mořským a 15 alkami malými. Pak sledujeme ruch přímo pod vyhlídkou: tři druhy alkovitých neustále létají sem a tam, brzy se dají rozlišit. Občas tříprsťák nebo buřňák lední. Přelet sokola stěhovavého? Oblačnost se trhá, ale zároveň od moře přichází mlha.
Dál směrem k severu bezpečná cesta nad útesy oficiálně končí. Jdeme raději na opačnou stranu. Scenerie se halí do mlhy, ale po chvíli je zase vidět dobře. Travnatá koruna útesu je plná papuchalků. Na jednom místě z moře trčí nápadná kamenná jehla, asi často zobrazovaná na pohlednicích. Až velké přiblížení stativákem nebo foťákem ukazuje, že je plná alkounů úzkozobých a racků tříprstých. Vzhledem k rozměrům útesů a vzdálenostem si tu běžný návštěvník ptáků nejspíš vůbec nevšimne. Kolega ukázal ptáky na jehle ve stativáku nějakým turistům, a bylo zábavné být svědkem jejich nelíčeného údivu.
Zkoušíme jít ještě dál, ale je to obtížné. Cesta je úzká, z jedné strany ji vymezují břidlicové desky, a z druhé elektrický ohradník pastviny, kde špačci provázejí pasoucí se krávy. Souvislý proud návštěvníků žádné delší zastavení neumožňuje. Na útesy definitivně padá mlha a rázem omezuje rozhled na nejbližší okolí. I v něm se dá pozorovat, například linduška luční. Také fotím květiny u hrany útesu, trs s blankytně modrými květy je zajímavý pavinec horský (Jasione montana) z čeledi zvonkovitých. Tři krkavci využili situace a usedli na kraj útesu jen pár metrů od návštěvníků, v mlze vypadají jako přízraky. Zdá se, že bílá opona už se dnes zvedat nebude, tak jdeme nakupovat suvenýry… Mají to tu dobře vymyšlené.
Katarína nám na dnešek naplánovala ještě jednu krátkou zastávku, prý abychom viděli alespoň něco z megalitických staveb, kterými Irsko oplývá. Zvolený dolmen (hrobka) Poulnabrone se nachází asi 8 km jižně od obce Ballyvaughan. Zastavujeme na malém parkovišti, a jdeme asi 150 m k dolmenu. Zase svítí slunce, neolitická stavba se nachází na kamenité pláni se solitérními keři, takový masivní přístřešek ze čtyř vertikálních kamenných desek, přes které je horizontálně položená pátá jako střecha. Evidentně též turistická atrakce, kolem je ohrádka a docela dost jiných návštěvníků. Ti se naštěstí brzy vytrácejí, takže je možno stavbu vyfotit bez lidí.
Místo, na kterém hrobka stojí, už patří ke krasové oblasti Burren, i když mimo stejnojmenný národní park. Ten nás čeká zítra, ale rozhlédnout se teď kolem a přečíst si k tomu vysvětlení na cedulích se velmi hodí jako první seznámení. Dolmen stojí na pláni z šedobílého karbonského vápence, vyhlazeného ledovcem, následná vodní eroze v něm vyhloubila hluboké paralelní rýhy, takže povrch připomíná obří deskovou dlažbu. V rýhách i mimo ně se mimořádně daří rostlinám. Už na první pohled mnoho květů, například svízel syřišťový a mateřídouška bělokvětá (Thymus drucei). V jediné puklině tu rostou pospolu hned tři zástupci kapradin rodu Asplenium: sleziník červený, sleziník routička a jelení jazyk celolistý.
Slunečný večer. Ubytování v Ardilaun Guesthouse u města Ennis je celkem v pořádku, jen jeho umístění budí rozpaky. Je to poprvé, co poblíž není žádný obchod nebo restaurace, jen silnice, louky, lesíky, řeka… Klíčem k přežití je místní wi-fi. Následně se mi daří na satelitních snímcích oblasti lokalizovat asi 700 m vzdálený Lidl, a s kolegou se tam vydáváme nakoupit základní potraviny.
Sobota 9. 7. 2022: NP Burren
Ráno zataženo, asi 13 °C. Chlapík v penzionu musí zjevně se snídaní trochu improvizovat, ale nakonec jsme myslím všichni nakrmení dostatečně. Po snídani penzion opouštíme, hlavním bodem dnešního programu je Národní park Burren. Je to vápencový kras, význačný druhovým bohatstvím rostlin i hmyzu – např. 27 druhů motýlů (což jsou skoro všechny druhy, které v Irsku mají). Na poměry Irska je to teplá oblast, ale zároveň s alpinskými prvky. Jméno Burren/Boireann znamená prostě skalnaté území, a možná bude etymologicky souviset s anglickým „barren“ (pustina). Nebyly tu lesy a místo se nehodilo k zemědělství, jen k pastevectví. Oblast byla nicméně osídlená už v prehistorii a i dnes se udržuje řízenou pastvou.
Před půl desátou vystupujeme z busu jižně od hezkého, na pohled mělkého jezera Gaelan s kamenitými břehy a jen sporou litorální vegetací. V krasových oblastech jezera nebývají, vápenec je propustný, ale tady prostě prší tolik, že se povrchová voda udrží. Kolem je už známá plocha z šedého vápence, ledovcem uhlazeného a erozí rozrytého, hostící jen sporou vegetaci, místy skupiny keřů, žádné stromy. Za jezerem se terén zvedá k šedým vrstevnatým kopcům. Katarína pro nás vymyslela nenáročný trek na nejbližší kopec, asi 5 km po turisticky značené cestě kolem jezera a nahoru, tam okruh a zpátky. Většina se vydává tím směrem. Také bych tam rád došel, ale od počátku je mi jasné, že můj postup na takto zajímavé lokalitě bude jen velmi pomalý.
Skutečnost má očekávání ještě překonává. Pestrost a množství květů kolem cesty nad břehem jezera je udivující. Mezi nejnápadnější opět patří orchideje, na začátku jsem našel jeden rudohlávek, další už patří stejně jako včera k druhu pětiprstka žežulník. Dále tu kvete například mateřídouška bělokvětá, svízel syřišťový, kakost krvavý, černohlávek obecný. Opět se potkávám s nizoučkou růží bedrníkolistou (Rosa spinosissima), místy ještě s velkými bílými květy. Dosti vysoká, bělavě kvetoucí „šalvěj“ je ožanka lesní (Teucrium scorodonia). Nepřehlédnutelné keříky s jasně žlutými pětičetnými květy se jmenují mochnovec křovitý. Nacházím hned dva druhy třezalek: kromě naší tečkované tu roste i úhledná třezalka pěkná Hypericum pulchrum). Nechybí kopretiny a zvonky okrouhlolisté (Campanula rotundifolia). Dále se zde skutečně, jak říkala Katarína, najdou i rostliny kyselomilné, jako vřes, hasivka orličí a vřesovec popelavý (Erica cinerea), přežívající na vápenci v ploškách spraše.
Poletující motýli jsou vesměs okáči prosíčkoví (Aphantopus hyperanthus). Několikrát se mi daří ulovit i snímek vážky: žijí zde vážky žíhané (Sympetrum striolatum) a šidélka kroužkovaná (Enallagma cyathigerum).
Na ptáky samozřejmě nezapomínám. V okolí zpívají lindušky luční a holub hřivnáč. Kolem jezera se poflakuje několik havranů polních, pak na jeho březích pozoruji tři racky žlutonohé a vránu šedivku. Jedním z dnešních cílových druhů je pisík obecný, a najednou je skutečně u jezera vidím, dokonce čtyři najednou – rodina po vyhnízdění? Pak linduška luční krmící, sameček strnada obecného. Havrani se vytratili, místo nich teď nad jezerem letí krkavec.
Obloha se během dopoledne postupně vyjasňuje. Stoupám do svahu za jezerem, z dálky si prohlížím hezkou tůň s lekníny. Směrem nahoru přibývá skal, a na prvním návrší už vápenec zcela převládá, prostě plocha z šedých kamenů s minimem vegetace. Potkávám kolegy, kteří už se vracejí dolů. Místy nápadné prvohorní fosilie, korály apod. Velký okáč, fotit jsem nestihl, škoda. Čas už tlačí i mě, musím jít zpátky. Když se vracím kolem velkého trsu kapradí, okolo proletěla větší modrá vážka, zároveň na cestě zajímavé šidélko, váhaje, ztrácím obojí. Hezké pohledy na jezero, kde postupně přibývá racků žlutonohých, teď už kolem dvaceti, včetně mladých ptáků. Opět sameček strnada obecného, vypadá, že se právě vykoupal.
Dovídám se, že bělořit šedý, asi největší ornitologický „špek“ tohoto místa, se ukázal jak těm, kteří ušli celý trek, tak kolegyním, které zůstaly sedět u jezera. Vlastně mne to nemrzí, mám plno jiných objevů. Katarína tu viděla ještě pěnici hnědokřídlou, snad budníčka většího a bramborníčka hnědého. V každém případě jsem Kataríně vděčný, že tuto lokalitu prosadila do programu. Opravdu mimořádné místo!
Nyní už se v zásadě vracíme zpět na východ Irska, další a poslední nocleh máme zamluvený v hotelu ve městě Balbriggan na pobřeží nedaleko Dublinu. Cestou máme ale ještě jednu plánovanou zastávku. V zálivu Galway se prý zdržuje další rarita z druhé strany oceánu – americký rybák Forsterův (Sterna forsteri), a Katarína od neznámého dobrodince získala přesné souřadnice. Zároveň má špatné zprávy – ptačí chřipka už se objevila i v Irsku, na ostrově Skellig.
Zastavujeme na břehu bezejmenné zátoky na jižní straně zálivu Galway, západně od města Kinvarra. Je stále slunečno a docela teplo, před námi kamenitý břeh, kde mořem vyplavené chaluhy usychají do černa. Na naší straně zátoky racci různých druhů – asi 20 chechtavých, včetně juv., také min. dva racci černohlaví, jeden dospělý racek bouřní. Za vodou je na ostrově kolonie rybáků, ti, co se ukazují blíž, jsou rybáci severní. Jdeme po břehu, zajímavá, asi slanomilná vegetace, chaluhy křupou pod nohama.
Z jiného místa je výhled na ostrov lepší. Je tam smíšená hnízdní kolonie racků chechtavých a rybáků severních. Stativovým dalekohledem jsou dobře vidět mláďata obou druhů: hnědí „plyšáci“ patří rackům chechtavým, zatímco malí rybáci severní vypadají čistěji, se slušivým hnědým baretem. Mezi nimi je nejméně osm rybáků obecných, i na dálku se liší svými kratšími, jasně červenými zobáky. Hledaný rybák Forsterův je americký protějšek rybáka obecného, liší se od něj jenom v detailech. Stačí tedy prohlížet jen těch několik s červenými zobáky. Ale který z nich to je?
Mně osobně tedy trpělivost s prohlížením rybáků dochází brzy, spíš se jen koukám kolem. Dvě kolihy velké letící doprava, pak dva kormoráni přeletují zase doleva. Ne všichni ale hledání rybáka vzdávají tak snadno. Po nějaké době Katarína hlásí, že ho našli! Rybák Forsterův sedí na břehu ostrova dole u vody a čistí si peří. Zobák červený jako rybáci obecní, ocas má za kamenem a kritické určovací znaky ukazuje jen chvílemi. Dle Kataríny má delší ocas než křídla, a jiný kolega pak postřehl, že je ocas šedý. Střídáme se u stativáků, dokud nevzlétá.
Neděle 10. 7. 2022: Skerries
V Balbrigganu je ráno zataženo, teploty dnes nemají překročit 18 °C. Přes okno hotelového pokoje jsem celou noc slyšel hlasy racků, chechot dospělých i kvílivé žadonění mláďat. Až ráno vidím důvod – racci stříbřití tu hnízdí na břidlicových střechách, na jedné vidím dva mladé, poblíž jednoho dospělého.
Hotelová snídaně je dobrá a pestrá. Účtuje se pak podle toho, kolik toho kdo (dle svých vlastních slov) ochutnal. Což ovšem vede k zajímavému jevu, že návštěvník zaplatí tím víc, čím lépe umí anglicky.
V devět hodin odjezd směr Skerries, hnízdiště kajky mořské. Je to takový náš rest z prvního dne, který chceme poslední dopoledne v Irsku ještě dohnat. Cestou má pro nás Katarína nové zprávy. Zatímco my jsme poslední večer strávili kde jinde než v hotelové restauraci, Katarína se spolu s jednou agilní kolegyní šly ještě projít k moři v Balbrigganu, a v době zhruba odpovídající naší druhé pintě Guiness viděly hejno 14 buřňáků severních! Dokonce usedli na hladinu, což prý málokdy dělají! Budiž to kolegyním přáno, jen ať štěstěna přeje těm nejen připraveným, ale i nejvytrvalejším. Doopravdy znepokojivé jsou ale další zprávy o devastujícím šíření ptačí chřipky v hnízdních koloniích mořských ptáků na britských ostrovech. Terejové, papuchalci, alkouni a další na místech, které jsme v Irsku navštívili, zatím neumírají, stihnou ale vyhnízdit, než k nim dorazí smrtící nákaza?
Scházíme na pláž s vyplavenými řasami a škeblemi. Vrabci domácí v trávě. Na pláži hledají potravu kavky, havrani polní i vrány šedivky. Moře věrně odráží šedou tíhu nebe. Daleko vpředu z všudypřítomné šedi vystupují ostrovy Skerries, příliš daleko na jakékoliv pozorování. Cokoli je dál za nimi, halí se do oparu, a jen tenký oranžový proužek horizontu slibuje, že bude lépe.
Jdeme k molu vlevo, z korun stromů na jeho začátku zpívá střízlík. Plno psů, místní se tu kupodivu koupou v moři. Docházíme na konec výběžku, dál je pohodlná promenáda, trávníky, dětské hřiště. Malebná pobřežní skaliska dole prohledává linduška skalní. Výhled na ostrovy je odtud mnohem lepší. Vzdálený ostrůvek na horizontu s nápadným majákem je Rockabill, nejbližší ostrov se jmenuje Colt, a mezi nimi leží ostrov sv. Patrika.
Na moři loví asi tři rybáci, minimálně někteří z nich jsou skutečně rajští. Na hladině plave i alkoun obecný a kormorán chocholatý. Nejbližší Colt Island je plný ptáků: kormoráni, racci mořští a stříbřití, u jeho břehu vystrkují hlavy min. tři tuleni kuželozobí. Rád věřím, že tam žijí i kajky mořské, ale jak je najít? Prostě se tedy dívám, na co mohu, zkouším fotit lovící rybáky rajské, v podstatě se vrhající po hlavě do vody, nebo alkouna, který se právě vynořil s pěknou rybkou v zobáku. Zde u břehu mezi chaluhami plavou tři racci stříbřití.
Docházím naší skupinu. Mám už na jazyku nějakou vtipnou poznámku ohledně kajek, ale než to stačím říct, dovídám se, že na ně právě koukají. A skutečně, dvě kajky mořské se tu potápějí za nízkými zubatými skalisky, pak se trochu koupou a společně odplouvají. Obě by měly být letošní mladé, v decentně hnědém šatě a s bělavým obočím. Nový druh a ještě tak hezké pozorování!
Ještě se pak dívám kolem. Na pobřežních skaliskách tu odpočívá mladý kormorán chocholatý, více racků stříbřitých včetně juv., mladá volavka popelavá, o něco dál si suší křídla kormorán velký. Nahoře na silnici konipas bílý anglický. Prohlížím si čerstvě vyplavené chaluhy, jejich listům podobné stélky se na koncích rozšiřují do bradavičnatých měchýřků, které je ve vodě nadnášejí.
Většina kolegů už je zase pryč, když náhle mou pozornost zaujala trojice pestrých ptáků asi velikosti špačka, prudce přeletující mezi nízkými skalisky u pobřeží. Jednoho z nich se mi pak daří najít – je to samozřejmě kamenáček pestrý. Hledá potravu na jedné ze zubatých skal trčících z vody. I kajky jsou stále tady. Zkouším střídavě fotit kameňáčka a kajky, oblačnost se protrhala a chvílemi svítí dokonce slunce, pohoda.
Čas vrátit se na pláž za ostatními. Je definitivně slunečno a dělá se teplo. Na začátku výběžku samička kosa černého, také špačci a dle hlasu i stehlík. Během dopoledne moře ustoupilo a na pláži zanechalo široký pás písčitého dna. Uvízlo na něm několik medúz, ta největší mohla mít za živa průměr zvonu kolem 0,5 m. Hezké počasí vylákalo k moři hodně lidí. Někde nad břehem se ozývají racci stříbřití, fouká mírný jižní vítr.
Přicházím k naší skupině na druhé straně pláže. Do moře tu ústí potůček a kolem jeho výtoku se sešla pestrá společnost: asi 50 velkých racků, tak napůl racci stříbřití a mořští, ad. (většina) i juv., také dospělý racek žlutonohý, racek chechtavý, čtyři havrani polní, dvě šedivky, tři městští holubi. Krátce po mém příchodu část velkých racků odlétá, lidmi se zjevně nenechají moc vyvádět z míry, ale pes jim asi vadil. Naštěstí se postupně vracejí, včetně těch dál v moři na mělčině je jich celkem asi 70 ex., opět je mezi nimi racek žlutonohý, racci chechtaví jsou dva. Důvod jejich přítomnosti je zřejmý – i oni potřebují sladkou vodu, pijí z výtoku potůčku, nebo se koupou.
Asi v 12:20 se vracíme k našemu busu. Ještě chvíle času zbývá. Z šedého rána se opět vyloupl krásný slunečný den. Pás mezi cestou a pláží je plný květin, některé fotím, později je podle fotek snadno určím jako prasetník kořenatý (Hypochaeris radicata) a pryšec Euphorbia paralias. Květiny obletují čmeláci, jsou tu dva stehlíci a vrabci domácí. Racci stříbřití se nepřestávají ozývat.
Ve 13 hodin odjezd na letiště. Nedá se nic dělat, naše irské dobrodružství končí. Zbývá jen se ještě důstojně rozloučit s naším mimořádně ochotným a sympatickým řidičem Davidem, i díky němu na „kapitánském můstku“ našeho busu celý týden vládla dobrá nálada. Co jinak dodat víc − celá exkurze se vydařila. Lví zásluhu na tom má samozřejmě Katarína – již druhý týden s lehkostí a nevyčerpatelnou energií zvládá organizovat, provádět, užívat si pozorování a ještě jaksi na pozadí komunikovat s místními ornitology a do programu pružně zařazovat americké rarity. Zaslouží si velké poděkování.
Irsko se nám předvedlo jako přívětivá západní země, kde svou přírodu střeží jako oko v hlavě. Určitá ostrovní střídmost zdejší přírody (ale i tak umí překvapit!) je více než vyvážena bohatstvím života na pobřeží. Hnízdní kolonie mořských ptáků bezesporu představují jeden z přírodních divů naší části světa, každý správný „ptáčkař“ by je měl někdy vidět. Hlavně, aby to tak i zůstalo.
První termín exkurze se uskutečnil od 26. 6. do 3. 7. 2022.
Velké poděkování za pomoc při přípravě naší irské exkurze patří Niallu Hatchovi z organizace BirdWatch Ireland (partner BirdLife v Irsku), který nám pomáhal při sestavování programu a zároveň si našel čas ve svém nabitém programu a setkal se s oběma skupinami. Děkujeme i správcům a strážcům kolonií – Bee, Eddiemu a Tomovi – za jejich čas, který nám věnovali a zajímavé informace o jejich svěřencích a Paulovi za informaci o tom, kde se zdržuje rybák Forsterův.
A big thank you to Niall Hatch of BirdWatch Ireland for helping us organize our Irish excursions who not only helped us put together the program but also took time out of his busy schedule to meet with both groups. We also thank the tern wardens – Bee, Eddie, and Tom – for their time and interesting information about their wards and Paul for sharing the information on Forster’s Tern.
Seznamy pozorovaných druhů:
PTÁCI (1. týden: 103, 2. týden: 100)
| 1. termín | 2. termín | 1. termín | 2. termín | ||
| Labuť velká | x | x | Hrdlička zahradní | x | x |
| Husa velká | x | x | Kukačka obecná | x | |
| Husice liščí | x | x | Rorýs obecný | x | x |
| Kopřivka obecná | x | Ledňáček říční | x | ||
| Kachna divoká | x | x | Poštolka obecná | x | x |
| Kajka mořská | x | Sokol stěhovavý | x | x | |
| Bělokur rousný irský | x | Kavče červenozobé | x | x | |
| Bažant obecný | x | x | Straka obecná | x | x |
| Buřňák lední | x | x | Sojka obecná irská | x | |
| Buřňák severní | x | x | Kavka obecná | x | x |
| Terej bílý | x | x | Havran polní | x | x |
| Kormorán velký | x | x | Vrána šedá | x | x |
| Kormorán chocholatý | x | x | Krkavec velký | x | x |
| Volavka popelavá | x | x | Králíček obecný | x | |
| Volavka bílá | x | Sýkora modřinka | x | x | |
| Volavka stříbřitá | x | x | Sýkora koňadra | x | x |
| Potápka roháč | x | x | Sýkora uhelníček irský | x | |
| Potápka malá | x | x | Sýkořice vousatá | x | x |
| Luňák červený | x | x | Skřivan polní | x | x |
| Krahujec obecný | x | Břehule říční | x | x | |
| Káně lesní | x | x | Vlaštovka obecná | x | x |
| Lyska černá | x | x | Jiřička obecná | x | x |
| Slípka zelenonohá | x | x | Mlynařík dlouhoocasý | x | |
| Ústřičník velký | x | x | Budníček větší | x | x |
| Kulík pacifický | x | Pěnice černohlavá | x | ||
| Kulík písečný | x | x | Pěnice hnědokřídlá | x | x |
| Čejka chocholatá | x | x | Rákosník proužkovaný | x | x |
| Kulík hnědokřídlý | x | Rákosník obecný | x | ||
| Koliha velká | x | x | Šoupálek dlouhoprstý | x | x |
| Břehouš černoocasý | x | x | Střízlík obecný | x | x |
| Kamenáček pestrý | x | x | Špaček obecný | x | x |
| Jespák obecný | x | Skorec vodní irský | x | x | |
| Pisík obecný | x | x | Kos černý | x | x |
| Vodouš šedý | x | x | Drozd kvíčala | ? | |
| Vodouš rudonohý | x | x | Drozd zpěvný | x | |
| Rybák malý | x | x | Drozd brávník | x | x |
| Rybák nejmenší | x | Lejsek šedý | x | x | |
| Rybák severní | x | x | Červenka obecná | x | x |
| Rybák obecný | x | x | Rehek zahradní | x | |
| Rybák dlouhoocasý | x | x | Bramborníček hnědý | x | |
| Rybák rajský | x | x | Bramborníček černohlavý | x | x |
| Rybák západní | x | Bělořit šedý | x | x | |
| Rybák Forsterův | x | Pěvuška modrá | x | x | |
| Racek tříprstý | x | x | Vrabec domácí | x | x |
| Racek chechtavý | x | x | Konipas horský | x | x |
| Racek černohlavý | x | x | Konipas bílý anglický | x | x |
| Racek bouřní | x | x | Linduška luční | x | x |
| Racek žlutonohý | x | x | Linduška skalní | x | x |
| Racek stříbřitý | x | x | Pěnkava obecná | x | x |
| Racek mořský | x | x | Hýl obecný | x | x |
| Papuchalk severní | x | x | Zvonek zelený | x | x |
| Alkoun obecný | x | x | Konopka obecná | x | x |
| Alkoun úzkozobý | x | x | Stehlík obecný | x | x |
| Alka malá | x | x | Čížek lesní | x | |
| Holub skalní domácí | x | x | Strnad obecný | x | x |
| Holub doupňák | x | Strnad rákosní | x | x | |
| Holub hřivnáč | x | x |
OBOJŽIVELNÍCI A PLAZI
| Skokan hnědý | Rana temporaria |
| Ještěrka živorodá | Zootoca vivipara |
SAVCI
| Rejsek malý | Sorex minutus |
| Ježek západní | Erinaceus europaeus |
| Králík obecný | Oryctolagus cuniculus |
| Zajíc bělák irský | Lepus timidus hibernicus |
| Liška obecná | Vulpes vulpes |
| Vydra říční | Lutra lutra |
| Tuleň obecný | Phoca vitulina |
| Tuleň kuželozubý | Halichoerus grypus |