Žalostnou kapitolou historie naší krajiny byla úprava toků – napřimování, krocení a svazování do betonových koryt. Na příklad nedalekému Labi lidé postupně „ukradli“ více než 100 km říčního toku! Řeky, tepny krajiny, které rozvádějí život, se tak stávaly smutnými kanály na odvod splašků. Naštěstí některé řeky byly ušetřeny. Mezi nimi i Stará Metuje klikatící se jako nížinný tok od Nového Města do Josefova.
Jistá legenda praví, že název Metuje původně naznačoval, že „med tu je“. Správnější však bude hledat původ názvu v praindoevropském slově medh, což znamenalo prostřední. Zeměpisně to tedy pro naše předky byla prostřední řeka, čímž mysleli řeku mezi Úpou a Orlicí. Poseďme na jejím břehu a zkusme zahlédnout ledňáčka či zastihnout vydru hbitě lovící v jejích vodách. V bujném porostu kolem ní na jaře zpívají rákosníci a cvrčilky, na převislých větvích vrb staví svá hnízda mistři splétači – ptáci moudivláčci.
Najděte ptačího trpaslíka: Zahleďte se pomocí tohoto dalekohledu do porostu. Uvidíte ptáčka, který poskakuje po březích řek, potoků a kanálů, hlasitě pohvizduje, ale my často zahlédneme jen jeho věčně vztyčená ocasní pírka. Na Slovensku mu trefně říkají oriešok. Tušíte, jakým jménem se pyšní u nás?
Odpověď najdete na dalším stanovišti.
Kam dál: Pokračujme dál po stezce, dokud nevystoupáme na malý pahorek. Z něho je již Vyhlídka na Slavíkovský ptačník, která je třetím stanovištěm na stezce.