Článek napsal Vladimír Šoltys. Je členem ČSO a autorem knihy Příběhy z muzea. Tajemství kouzelného pírka, kterou najdete v e-shopu ČSO.

Adventní čas je v plném proudu a zima, jako každý rok, doléhá i na naše opeřené sousedy. Všichni ptačí otužilci, kteří neodletěli do vlídnějších jižních končin, se i nadále potýkají s ne zrovna příznivým obdobím roku. Velká část především těch drobnějších ptáčků s velkou ochotou přijme přilepšení svého jídelníčku v podobě plných krmítek na oknech, balkonech nebo zahradách.

K mnoha vánočním tradicím v každém hospodářství patřila i jakási vánoční „nadílka“ pro všechna hospodářská zvířata, jak si můžeme pamatovat z některých tematických říkanek („…kohoutovi česneku, hrachu jeho družce,…“ K. J. Erben). V podobném duchu se nadělovalo často i volně žijícím zvířátkům, především ptáčkům, ale i veverkám, zajícům či srnkám. Uprostřed lesa se vybral stromeček, který se ozdobil všemožnými dobrotami, jablíčky, obilnými klasy, sušenými jeřabinami, senem, ořechy. K takové vánoční hostině se pak slétala hejna různých strávníků, jako jsou kosi, zvonci, stehlíci, dlasci, sýkory, brhlíci nebo vrabci. Přes takovou rozmanitou a pestrou skladbu ptačích zimních i vánočních návštěvníků je s podivem, že české Vánoce, nemají svého tradičního typického ptáčka. Ale možná by to mohlo být do budoucna jinak.

Ve Velké Británii, kde tradice sledování a péče o ptactvo je dlouholetá, mají s Vánocemi spojeno hned několik ptačích druhů. Jsou to především koroptev, hrdlička, kos, strnad, žluna, ale také labuť, husa, jeřáb nebo dokonce lelek. Nad takovým lelkem se každý jen trochu pokročilý ornitolog musí zarazit. Lelek je ptačí druh přísně tažný a na Vánoce jej mohou obyvatelé Británie zastihnout leda na výletě někde v Africe. Do seznamu vánočních druhů se dostal společně s ostatními proto, že o všech těchto ptáčcích se zpívá v tradičních britských vánočních koledách. Ve Velké Británii ale má jeden druh, co se vánočního symbolu týká, výsostné postavení. Místním „nejvánočnější“ ptáčkem je červenka.

Červenka v podmínkách mírných britských zimních měsíců si může dovolit být typickým vánočním ptačím druhem. V podmínkách střední Evropy je situace poněkud jiná. Donedávna probíhaly středoevropské zimní měsíce trvale hluboko pod bodem mrazu. Červenka nepatří k typickým zrnožravým druhům, jako např. zvonek či stehlík. Tvar jejího zobáčku prozrazuje, že její hlavní složkou potravy je hmyz. Přesto se v nepříznivých podmínkách dokáže přizpůsobit a zimní měsíce přečkat pouze na rostlinné stravě. Teprve v posledních letech v důsledku mírnějších zim se červenka vcelku pravidelně řadí i mezi naše zimující druhy. Můžeme ji zastihnout i na krmítku, přesněji řečeno spíše pod ním, kde sbírá spadlá vyloupaná slunečnicová semínka, což je vzhledem k jejímu jemnému zobáčku snazší a pohodlnější. Její obliba a jakási „popularita“ je jistě dána i její roztomilostí, s jakou hopsá před i pod našimi okny, ale také krásně nápadně oranžově zbarveným bříškem, které ostře kontrastuje na čerstvě napadané bělostné sněhové pokrývce.

V českých poměrech je situace přece jen trochu jiná. Zatímco některé importované tradice, jako Valentýn, Halloween nebo Santa Claus, si v české kotlině nacházejí svoje místo, červenka si zřejmě bude muset podobné postavení teprve vydobýt. Což bych jí i české kotlině, v porovnání s těmi výše jmenovanými, přál mnohem víc. Pro české Vánoce by se ale jistě daly nalézt tradičnější ptačí druhy, jako třeba všudypřítomné sýkorky. Především modřinka svým kontrastně modro-žlutým zbarvením je na bílém něhu opravdovým klenotem. Nejvýznamnějším kandidátem na českého vánočního ptáčka by ale asi měl být hýl obecný. Tento skrytě žijící druh se v blízkosti lidských sídel objevuje opravdu až se sněhovou nadílkou a svým sytě červeně zbarveným bříškem samečka předčí i oranžové bříško červenky.

A který ptáček je tím vaším skutečně vánočním?

Vladimír Šoltys