Vědci z Univerzity Karlovy a České zemědělské univerzity se pokusili o zhodnocení historických změn početnosti ptáků na základě vzpomínek ornitologů starší generace. Výsledky se podařilo publikovat v časopise Ecological Indicators doi: 10.1016/j.ecolind.2021.107909 a stručnou zprávu o tomto výzkumu si můžete přečíst v Ptačím Světě 4/2021. Zde přinášíme podrobnější informace.
Když jsem si pročítal knížku Miloslava Nevrlého Moje ptačí roky, fascinovalo mě, jak barvitě a do jakých detailů autor líčí své ornitologické zážitky z poloviny minulého století. Záviděl jsem pisateli vzpomínky na dobu jeho mládí. Kolik ptáků u nás tehdy asi hnízdilo? Jelikož se zabývám studiem ptačích populací, odpovědět na tuto otázku mi přišlo velmi vzrušující. Ovšem kvalitní údaje o vývoji početnosti našich ptáků sahají nejdále do 70.–80. let 20. století. Některé skupiny a některá území (např. vodní ptáci na náměšťských rybnících) jsou sledovány déle, celkový obrázek však z toho nenakreslí ani ten sebenadanější umělec.
A pak jsem dostal nápad. Jestliže dokázal jeden žijící pamětník svým čtenářům tak věrně zprostředkovat přírodní podmínky panující v době jeho mladistvého rozpuku, proč by to nedovedli i jiní z jeho generace? Co kdyby se jich stačilo na to, kolik bylo u nás tehdy ptáků, prostě zeptat? Par dní jsem o tom přemítal a pak se rozhodl to zkusit. V první řadě jsem zavolal Zdeňku Vermouzkovi do ČSO, jestli by bylo možné zprostředkovat kontakt se členy, kteří se narodili do roku 1945. Zdeněk odvětil, že posláním ČSO je mimo jiné propojování jejích členů, a nadšeně souhlasil. S pomocí členské databáze a ornitologů, kteří se v ní dobře orientovali, jsme vytipovali několik desítek dříve narozených kolegů a kolegyň, kteří by mohli být zdrojem informací o historickém stavu populací naší avifauny (jejich seznam uvádím na konci článku). Poté jsem se domluvil na zapojení dvou dalších spolupracovníků. Jednalo se o studenta Filipa Szarvase, který tento průzkum pojal za svou bakalářskou práci a jehož úkolem bylo domluvit se s vytipovanými ornitology, a profesora Karla Šťastného, který svojí zkušeností a přehledem poskytoval zpětnou vazbu týkající se dosažených výsledků.
Nešlo však za ornitology-seniory jen tak přijít a povídat si s nimi o ptácích. Aby z toho vznikla nějaká zpracovatelná data, bylo třeba údaje strukturovat. Vytvořili jsme proto dotazník, kde figurovaly všechny hnízdící druhy naší avifauny, a definovali jsme v něm tři období: 50.–60. léta 20. století (dále do historie jsme bohužel jít nemohli, protože pak bychom našli jen velice málo pamětníků), 80. léta 20. století a 10. léta 21. století. Pro každé období měl respondent u těch ptačích druhů, u nichž si na to vzpomíná, uvést jejich kategorii hojnosti hnízdního výskytu v oblasti, kde dlouhodobě působil. Kategorií hojnosti jsme rozlišovali pět a každou jsme přiblížili ukázkami druhů, které jí odpovídají na celostátní úrovni v dnešní době: početné druhy (hnízdí hojně na celém území – rehek domácí nebo pěnice hnědokřídlá), běžné druhy (hnízdní na celém území, ale v nižších denzitách – poštolka obecná nebo konipas horský), místně běžné druhy (někde jsou běžné, jinde vzácné – koroptev polní nebo ťuhýk šedý), vzácné druhy (pouze vzácně lokálně hnízdí – sokol stěhovavý nebo strnad zahradní) a nehnízdící druhy (v dané oblasti prokazatelně chybí).
Protože se termín odevzdání bakalářky nemilosrdně blížil, rozhodli jsme se nakonec ornitology oslovovat písemnou formou. Nejasnosti jsme konzultovali telefonicky a pouze v případě potřeby jsme se s respondenty setkávali osobně. Použitelné údaje jsme získali od 25 lidí. Území Česka jsme přitom pokryli překvapivě rovnoměrně, lépe Moravu než Čechy. Data o početnosti nejméně ve dvou po sobě jdoucích obdobích se podařilo shromáždit pro neuvěřitelných 209 druhů, tedy v podstatně pro celé tuzemské hnízdní osazenstvo. Poté jsme pro každý druh jeho relativní hojnost odhadnutou ornitology ve formě kategorií převedli na ordinální škálu. Za každé období jsme pak u každého druhu z údajů pro jednotlivé oblasti spočítali celorepublikový průměr. Tyto hodnoty již lze mezi obdobími v rámci jednotlivých druhů srovnávat – proto jsme vždy pro dvojici po sobě následujících období (tedy nejprve mezi 50.–60. a 80. lety, poté mezi 80. a 10. lety) vyjádřili u každého druhu jeho relativní změnu početnosti, a to jako rozdíl mezi obdobími vydělený jejich průměrem. Tyto změny početnosti jsme následně vztáhli k různým druhovým vlastnostem, abychom zjistili, co charakterizuje druhy, které si stojí lépe, resp. hůře.
A jak to tedy dopadlo? Ptáků znatelně ubylo. Mezi prvními dvěma obdobími byla převaha ubývajících druhů vůči přibývajícím 110 ku 78, pro následující dvojici období se ještě zvýraznila na 139 ku 55. Co se týče vlastností druhů ubývajících mezi prvními dvěma obdobími, míchaly se zde patrnosti dobře známé z novější doby (např. populační pokles hmyzožravců) a překvapivá zjištění, jako třeba snižování početnosti teplomilných druhů (dnes vlivem oteplování klimatu pozorujeme pravý opak). Nicméně při pohledu na různá starší environmentální data lze tato zjištění docela dobře vysvětlit: zatímco průměrná teplota mezi 60. a 80. lety se u nás průkazně nezvýšila, takže není až tak překvapivé, že neubývaly chladnomilné druhy, zásadně vzrostla intenzita zemědělské výroby, do čehož dobře zapadá pokles populací hmyzožravců.
Zajímavým faktorem charakterizujícím druhy ubývající mezi druhým a třetím obdobím byla jejich legislativní ochrana ustavená po roce 1990. To mohlo znamenat, že se mezi zvláště chráněné druhy vybraly skutečně ty, které to potřebují (protože kdo neubývá, tak chránit až tak nepotřebuje), ale i to, že ochrana není zrovna moc úspěšná, protože do 10. let 21. století se její vliv už mohl znatelně projevit, pakliže by byla opravdu efektivní. Není to úplně povzbudivý poznatek, ale k podobnému závěru jsme došli i v naší dříve publikované analýze změn početnosti chráněných druhů.
Při pohledu na výsledky však vyvstala otázka, do jaké míry lze subjektivní hodnocení dříve narozených ornitologů opravdu považovat za věrohodné. Pro ten účel se nabízelo atlasové mapování, kdy údaje z let 1985–1989 a 2014–2017 zhruba odpovídaly druhému a třetímu období v našich dotaznících. U každého hodnoceného druhu jsme spočítali změnu rozšíření podle atlasových dat, převedli jej na stejnou škálu a srovnali s údaji od hodnotitelů. Výsledek nás ohromil – shoda dosahovala 75 %. To se podobá jakémukoliv jinému srovnání změn rozšíření se změnami početnosti provedenému na objektivních datech. Ornitologové zapojení do našeho hodnocení se tedy ve svém úsudku s největší pravděpodobností nemýlili. Jejich postřehy jsou cenným a relevantním zdrojem informací o vývoji naší avifauny. Jelikož je náš postup metodicky poměrně jednoduchý, domníváme se, že jej lze použít i pro jiné oblasti nebo další skupiny organismů.
Závěrem bych chtěl poděkovat všem respondentům, kteří se s námi podělili o hodnocení hojnosti ptačích druhů. S úctou vzpomínáme na ty z nich, kteří odešli dříve, než jsem stačil sepsat toto pojednání.
Jiří Reif (PřF UK, Praha), za autorský kolektiv
Ornitologové oslovení v rámci výzkumu
Zdeněk Auerswald, Pavel Augsten, Jiří Bartl, Karel Bejček, Václav Bošek, Miroslav Brandejský, Jan Brchel, Jan Buček, František Černý, Stanislav Chvapil, Pavel Eleder, František Faktor, Václav Gadlina, Josef Galbavý, František Gazda, Jan Grúz, Karel Háček, Bořivoj Holínek, Miroslav Honců, Milan Hrabovský, Miloslav Hromádko, Zdeněk Hubálek, Dětmar Jäger, Petr Jech, Václav Jirásek, Zdeněk Káda, Ludmila Kálalová, Josefa Klápšťová, Miroslav Košťál, Zdeněk Kratochvíl, Vladislav Kubíček, Zdeněk Mácha, Ludvík Mühlstein, Vlastimil Nedoma, Miloslav Nevrlý, Sávo Novák, Pavel Ondra, Jiří Pavelka, Miroslav Pecha, Petr Podpěra, František Polanský, Ivan Prokop, Pavel Řepa, Zdeněk Rumler, Kurt Rusek, Jiří Růžička, Jan Rys, Václav Salášek, Jiljí Sitko, Josef Sládek, Jiří Šmaha, Karel Šťastný, Ladislav Šťastný, Andrej Stollmann, Pavel Strnad, Pavel Theiner, František Urban, František Vališ, Zdeněk Volf, Jiří Vondráček, Vladimír Vosátka a Jan Žďárek.