Dne 15. dubna 2021 zemřel v 85 letech významný český ornitolog Václav Bošek z Plzně. Narodil se 28. června 1935 v Plzni. Jeho otec byl jedním z prvních spolupracovníků kroužkovací stanice v Praze. Malý Václav doprovázel svého otce na ornitologické vycházky, při kterých často došlo k odchytu a kroužkování ptáků. Tím byla ornitologická dráha pana Boška zpečetěna. Byla to doba ptačí hojnosti, a tak se setkal s druhy, které jsou dnes velmi vzácné. Kombinace výchovy jeho otce a neustálého pohybu v terénu byla vynikajícím základem pro jeho další ornitologickou praxi.
Celý svůj pracovní život strávil v plzeňských Škodových závodech, velkou část v náročném provozu slévárny a kovárny. Své řemeslo zámečníka začal využívat při sestavování ornitologických zařízení. Byl velmi zručný a vynalézavý. Upletl mnoho sítí v domácích podmínkách jeho bytu 2+1 v Plzni na Doubravce. V zámečnické dílně pak vznikaly geniálně jednoduché sklopky na všechny možné druhy ptáků, hliníkové tyče na sítě a stupačky na stromy. Vše se dalo vždy snadno složit, rozebrat a hlavně nandat do batohu, který byl neodmyslitelnou součástí Václavovy postavy. Každý, kdo s ním jezdil na ornitologické výpravy, ho již tak na dálku poznal. Spolehlivě se objevil na lokalitě v blízkosti železnice. Vlakem totiž procestoval téměř celé tehdejší Československo. Do terénu často bral, jak sám říkával, „kočku a babku“. Tím myslel svoji ženu a tchyni.
Ptáky znal dokonale; určit druh, pohlaví a věk nebyl nikdy velký problém. Dokázal nachytat ročně stovku slavíků a ledňáčků, jezdil na bahňáky, v zimě pak s oblibou na dravce a sovy. Každoročně tak dokázal okroužkovat okolo 3 000 ptačích jedinců. Za svůj život pochytal a okroužkoval k 80 000 ptáků. Výborně znal krajinu na soutoku Berounky u sv. Jiří v Plzni, Kvášňovický a Tchořovický rybník. Velmi rád jezdil do Přírodní rezervace Postřekovské rybníky na Chodsku.
Osud mu nedopřál mít vlastní děti. V devadesátých letech se však potkal s partou mladých nadšenců, plzeňských ornitologů. Jeho osobnost stála u vzniku Záchranné stanice živočichů v Plzni, ze které poté odešel. Následujících 25 let byl členem Českého svazu ochránců přírody Plzeňsko, kde se věnoval i některým aktivitám praktické ochrany ptáků. Každý z nás, kdo s ním měl čest jezdit do terénu, hltal s respektem jeho ptačí řemeslo. Výchova byla tvrdá, mluvil jasně a stručně. Uměl být tvrdohlavý, ale vždy spravedlivý a se srdcem na dlani. Z našeho koníčka se stalo velké přátelství a dočkal se tak i náhradních vnoučat. Každoroční návštěvy na vánoční svátky se neobešly bez nadšení našich dětí, které se těšily na jeho moučné červy pro odchyt ptáků a molitanové atrapy výra.
Posledních pár let mu jeho zdravotní stav neumožňoval chodit do terénu. Konec jeho kroužkovací kariéry byl symbolický a hodný jeho královských znalostí. Poslední kroužek totiž patřil králi ptačí říše, orlu mořskému na Manětínsku.
Jeho odchodem přišla nejen Kroužkovací stanice Národního muzea v Praze, ale celá česká ornitologická obec o jednu z významných osobností amatérské ornitologie.
Čest jeho památce a děkujeme za vše!
Jaroslav Hruška, David Melichar, Vladimír Šťovíček, Ondřej Lukavský
